Přítomnost je to, čemu se dá říci duše. Než
cokoliv dojde k nám, je již minulostí, budoucnost je nadějí a přítomnost je to co cítíme při pomyšlení na
obojí.
Jak již bylo zmíněno v předchozí
myšlence, světlo se pohybuje určitou rychlostí mající limit. Rychlostí, která
je dnes již změřena. Je obrovská, ale je závislá na čase a prostoru. Co z toho
vyplývá? Že než světlo dorazí na sítnici našeho oka, je třeba překonání
prostoru a časový úsek. Zrovna tak tělo musí informaci zpracovat a převést abychom
mohli vnímat výsledný obraz. Zrovna tak zvuky, doteky, jakékoliv vjemy. Vše
potřebuje čas a prostor. U všeho je třeba, aby bylo prvně přeneseno tělem a
následně zpracováno. Čili jakákoliv informace jenž vnímáme je pouhopouhou
minulostí. Můžeme namítnout, že tyto vzdálenosti a časy jsou zanedbatelné – leč
z faktického hlediska to nelze přehlížet. Přítomnost neexistuje. Proto jediná
přítomnost jenž existuje je tím, čím jsou naše pocity při pomyšlení na minulost
či budoucnost. A pokud naše tělo informace zpracovává, přítomnost musí být
tímtéž, čím je naše duše.
Přítomnost = duše
Tvořit = pocítit jak přítomnost tak i duši (přítomnost duše)
Žádné komentáře:
Okomentovat