Tentokráte jsem vybral ze
svého notýsku jedno mé zamyšlení nad dětstvím. Je to poměrně staré, leč stále
aktuální. Nebudu ani upravovat:
Napadlo mne se vrátit k mému dětství.
Nikoliv z pohledu dítěte ale z pohledu momentálního rozpoložení. Uvědomil jsem
si jednu věc, když probíráte psychologii na škole, určitě je vám řečeno, že
dítě má tak obrovskou fantazii, že kolikrát své představy nedokáže rozlišit od
skutečnosti. Takže když vám bude vyprávět, že vidělo ject vlak po poli, prostě
tomu bude věřit zatímco vy se budete smát. Pamatujete si někdo tuto část svého
dětství? Že jste věřili něčemu nereálnému? Nějaké bláznivé své fantazii? Ne? A
to je právě to co mne napadlo. Proč si to nepamatujeme? A jakto, že si
nepamatujeme ani onen “posměch” dospělých, že je to nesmysl? Něco nám asi
uniká. Možná nám uniká fakt, že děti jsou čisté bytosti právě pro své přímé
napojení na své opravdové JÁ. Ale proč si pamatujeme těměř vše jen ne toto?
Odpojili jsme se od našeho JÁ a tudíž jsme smazali i vzpomínky? Je to velice
zvláštní. Další fakt jest, že nejsem zdaleka jediný, kdož si pamatuje z dětství
ony příhody typu intuice, ovládání myšlenkou a podobně. Nejedná se tedy o
vyjímečnost. Takže jedna z možných odpovědí, proč si to nepamatujeme jest, že
pro nás naše fantazie byla opravdu reálná. Pro nás to tenkrát byla skutečnost a
tudíž si jí nemůžeme pamatovat jako svou nereálnou fantazii. My jsme se
necítili vyjímeční. Neb jsme to neřešili. A dospěláci kolem nás se nám moc
nesmáli, páč co děláme? Ignorujeme děti. My si myslíme své a vůbec neřešíme co
nám dětská mysl napovídá. Bereme dětskou fantazii jako bláznivou s vysvětleím,
že jim chybí fakta k pochopení jak vše funguje. Jednoduše v naší společnosti
chybí jakýsi článek spojující svět dětí se světem nás dospěláků. S obousměrnou
komunikační schopností.
Další věc, která nám lidem schází, je
dětská svoboda. Děti si dokáží zpívat kdekoliv se jim zachce, dokáží si hrát
všude, kde jim to fantazie dovolí a nestarají se, kdo se dívá, co by tomu
řekli, zda neříkají nesmysly či zda je za jejich hru někdo pochválí. Neřeší to.
Jsou svobodní. Užívají si život, poznávají a jsou šťastní. Přemýšlím, kde je
ona hranice, kdy si dítě uvědomí, že je pozorováno, že může být terčem
posměchu. Moment, kdy dítě vymění svou svobodu za pravidla světa. Učíme se toto
vše ve škole a nebo je nám to dáno jen tím, že žijeme mezi lidmi? Pravdou jest,
že jakmile dítě začne hodnotit způsobem okopírovaným od dospělých, hodnocení
stane se jedem bodnutým do čisté květiny dětství.
Nebo proč dítěti není hloupé se ptát na
milion otázek? Protože je mezi lidmi nepsaná norma, že v určitém věku děti
ještě mnoho neznají a tak jejich nevědomost a otázky tolerují. Ale náhle kde se
vzala tu se vzala norma, že od neurčitého věku by se mělo vědět to či ono a už
se nikdo nenamáhá dětem vysvětlit, pokud se zeptá. Ba co víc, je terčem
posměchu a zostuzení, že to ještě neví! Jedná se o obrovský zločin proti dětem
a tudíž lidské bytosti. Dítě si vystaví zeď, přes níž odmítá se dívat dál, neb
když se dívalo, zjistilo, že byl za to terčem ponížení. Každý se cítí být
člověkem, protože jím každý je. Pocit, že je něco méně nás nutí rychle
zapomenout a dělat vše pro to, abychom stejnou “chybu” neopakovali. Leč,
málokdo si uvědomí, že chybou je právě ono vyhýbání se stejné chybě. Napřed je
třeba porozumět, proč se jedná o chybu a když už, tak kdo vlastně pochybil?
Děti by se měli učit jak se učit. Nikoliv instrukcemi, kdy člověku lezou
informace do hlavy co nejsnázeji, nebo kolik si zapamatujeme, kolik zapomeneme,
kolikrát je třeba zopakovat atd atd. Ale vysvětlením, co vše by si dítě mělo
uvědomit, když se učí, co vše by si mělo během učení si osvojit a odnést si do
života. Dle mne, nejlepší metodou je ptát se. Neustále se ptát. Ptát se i přes
to, že jsme terčem posměchu, dokud nám někdo nedá odpověď. A ne ledajakou
odpověď, ale takovou, která nám pomůže porozumět. Jakmile nerozumíme, neměli
bychom se ani namáhat si údaje pamatovat. Nejsou jednoduše pro nás cenné. Budou
možná v hlavě, ale nebudeme jim rozumět, nikdy je tedy nevyužijeme a tudíž
jejich šprtání nám jen sebralo čas, který bychom mohli věnovat poznávání třeba
sebe samých.
Začal jsem náhle mluvit o NÁS, místo o
dětech. Protože my všichni jsme stale jen dětmi. I to si málokdo uvědomujeme.
Dokud děláme chyby, jsme dětmi. I když máme zodpovědnosti, jsme jen dětmi.
Respekt si člověk nezasluhuje tím, že je dospělý. Ale tím, že respekt
nevyžadujeme.
V dětství je mnoho
odpovědí, nebraňme se rovzpomínat. Vzpomeňme si, co jsme dělávali jako děcka a
neděláme dnes. Je to snadné, pokud se bráníte že si již nic nepamatujete, stačí
pozorovat jiné děti. Okamžitě si vzpomenete na mnohé. Uvidíte totiž sebe.
V mnohém mají děti
velice jednoduché, ale praktické myšlení. Vidí řešení jednoduše, protože jsou
jednoduchá. Jen se zeptejte dětí, jak vyřešit válečný konflikt. Jednoduše vám
poví, pošlete vojáky domů! A proč? Protože jejich mysl není zatížená největším
nesmyslem lidstva: penězmi! Nyní mne asi považujete za úplného naivku a blázna.
Ale kdo je větší blázen? Kolikrát jste již slyšeli nějakého dospěláka říkat: on
si myslí, že je to zadarmo nebo že to u nás roste, nebo že chodíme do práce jen
tak z legrace! O kom mluví? O svých dětech! Neustále se vše točí kolem
peněz. Jak tedy děti mají rozlišit, co mají dělat? Dokud se ze života radovali,
nevěděli o čem peníze jsou. Najednou se jejich radost ze života vytratí, neb
jim všichni tvrdí, že bez peněz nemůžou nic a když mají více peněz, mohou si
dovolit více věcí a tudíž se více radovat. Dítě se podívá kolem, jak všichni
pracují a vydělávají peníze ale nevidí nikoho radujícího se. Jen samé kamenné
tváře bez radosti. Co asi se může honit v jejich hlavách? Netuším. Ale mne
se honí jediné: nasedáme do monstra, ze kterého je jediná cesta ven-smrt. Toto
monstrum sestrojili lidé a říkají tomu všelijak, stát, systém, ekonomika, trh
práce, obchod atd. Dalo by se to shrnout slovem „život“. Problém, který je v mé
hlavě však jest, že život tímto dostává naprosto zkreslenou tvář o tom, co si
lidé myslí že život je. Tato falešná představa o životě je vesele rozsévána a
málo lidí si uvědomuje, že život není závislý na definicích vytvořených
lidmi...tudíž že život je zcela něčím jiným. Ale pozor, pro každého jedince je
život jiný. Proto neexistuje žádná naivní definice.
Je jen jedna:
Život je dar, nikoliv samozřejmost.
Žádné komentáře:
Okomentovat