For English speaking visitors

Hi everyone who speak English rather than Czech.
I am very pleased you checked my blog and am very sorry for writing it only in Czech, which is my first language. To be honest, I would like to translate those bits and bobs I post here but it seems such an option or functionality is not available here - at least not yet. Possibly I could step in and change the code, which I guess would be able to - but there is this "but" again :o) Well, it is time consuming as I am not a pro so I decided to focus on Czech public mainly, which apparently is not coming at all :-D
Kind of paradox, isn't it?
So, if you managed to read this post - whoever you are - could I just ask you to leave me a little comment about yourself (few words will do just to say kind of hello which makes me always happy :o))
You could also let me know how you found this blog - by random? That bit is actually incredibly interesting!

And to give you a brief idea what I am writing about:
As you already noticed, I decided to use an English title for this blog and it really means what it says: life without any walls. People do think kind of in the box (which leads to a misery and unhappiness you can see all around you and all over the world) rather than outside of the box.
Most of the walls I am talking about is the way we see the world. The way we think, the way we create things around us or laws to "protect" us, the way we perceive ourselves or others.
Just imagine a world, in which you are not limited in any way, there are no "walls" around you which break the immense view you would have without them. Imagine that there are no habits you inherited from your parents, from your nation or culture - you would follow only those, you understand and which are not beneficial only to yourself but to everyone and everything.
So throughout my life, I was asking simple questions and thinking about them. Sometime I had some ideas which I jotted down in my little notebook. I am picking some of them and publishing them here on this blog. For example one of my first questions was: "what is gravity?" 
Do you know the answer? I don't. I can only find description of what we understand gravity is, but what it really is? How does it work? And there were many more questions linked to this question - for example "why spiritualists say like attracts like if in physics it works exactly the other way round? Does the Universe work in double standard?"
I might have actually found an answer to this one (the law of attraction works the same in physics as in our lives - we just see it as unrelated subjects and therefore misunderstanding the life a lot, or the physics even more).
This example is exactly what I mean by "removing" the "walls" we have around us, the walls we have built by ourselves.

Next part of this blog is dedicated to Yoga and how it works. The content there is based on one very interesting book "How yoga works" which inspired me a lot. Unfortunately the book has never been translated to Czech language (yet), so I decided to bring gradually all the ideas published in the book to people who can't read it. 

And finally, I decided to write about things I simply found interesting.
So here we are. Thank you for coming and reading :o)

Divoká karta

Předchozí myšlenku si prosím velice dobře zapamatujte. Je klíčem k mnohému. Tento dílek je něco jako joker v kartách = univerzální karta. Nikdy nezklame, vždy vás podrží nad vodou. Ale nyní se vraťme k mému notýsku z něhož na tento blog přepisuji své postřehy, včetně tohoto. Zapisoval jsem si do něj mnohá moudra, která jsem si kde přečetl, popřípadě mé myšlenky, které mne kdy napadly. Ony moudra a postřehy jsou víceméně už minimálně jednou někde jinde popsaná, zmíněná, zfilmovaná, vyslovená...všichni je známe. Všichni už jsme s nimi přišli do kontaktu. Jenže zjistil jsem jednu věc - lidé to vnímají každý jinak a po svém. A mnozí to chápou prostě tak, že to jde skrze ně bez uvědomění, jak silná myšlenka to jest. Čili bez naprostého pochopení a snahy pochopit. Ve svých zápiscích neukazuji, jak byste se na věci měli dívat, spíše jen poukazuji na jednu z možností, jak se na to dívat dá. Vy samozřejmě nahlížejte po svém avšak s určitou snahou, alespoň se na chvíli nad tím pozastavit, pochopit, bez kladení bariér, které považujete za nepřekonatelné. Bariéry neexistují. Lidé si je všechny vytovřili uměle. Takže sledujete-li například film s tématikou naprostého nerealismu a fantazie, neříkejte si rovnou “nemožné”... Ale popřemýšlejte o obsahu, o myšelnkách, jaké by to bylo kdyby…, ponořte se do něj. Prožijte si to alespoň ve svých myšlenkách a dejte prostor své fantazii, protože každý film, a nyní mluvím ze své zkušennosti, má v sobě vzkaz pro vaší bytost. Každý film, byť by byl sebevětším blafem, obsahuje myšlenku. Každý. Zapomeňte na nesmyslné ubohé kritiky rádoby recenzentů, novinářů a jných výplodů lidské civilizace, oni se drží jakýchsi měřítek, opět lidských výmyslů, a srovnávají. Zapomínají na vše ostatní, hrají si na mistry, hrají si na rozumbrady, kterak všemu rozumí. Ale právě proto, že nedokážou pochopit ani sami sebe nemohou poskytnout ani kritiku hodnou vašim očím. Nehledají myšlenku, jen to co by mohli zesměšnit či pohanit. Někdy samozřemě je kritika oprávněná, avšak přes veškerá negativa, kterým se věnují, zapomínají vyzdvihnout podstatu celé věci. Napřed si udělejte obrázek sami, pak si můžete přečíst kritiku druhých, ale nehledejte v kritice návod, hledejte tam informace, které vám možná unikly a ke kterým se lépe dostanou zase novináři. Jsou to různé detaily, mnohdy však zcela nepovšimnuty a tudíž kritiky bývají zcela o ničem.

Mohu uvést obecný příklad. Přečetl jsem si knihu. Naprostá fantasmagorie řekli by jedni. Takže když jsem si hledal cokoliv o danné knížce a autorovi na internetu, zjistil jsem, že většina píše jen samou hanlivou kritiku. Kterak je autor blázen, a ještě větší magoři ti co tomu věří...šílený! Nikdo už neřešil o čem to vše bylo. Základní myšlenku. Lidé řešili jen to co bylo dle nich špatné. Nikdo neřešil to co je dobré, nikdo to nevyzdvihl. Jen pár jedinců, co mají odvahu psát to co mají na srdci bez ohledu zda je dav hloupých ovcí napadne nebo ne.

Takže věta typu: “Mimozemšťané létající k nám po staletí a dohlížející na naši civilizaci, nás varují před nebezpečím cesty kterou se lidé vydali - hromadění peněz radši než hledání pochopení a smyslu.”

Kritika: “Samozřejmě, mimozemš’tané k nám lítají už po staletí a nezmůžou se na nic jiného než se před námi skrývat a vyberou si jednoho blázna, který navíc nemá žádné důkazy o jejich existenci, proč nám to tedy nesdělí sami? Proč se  musí stále skrývat? - větší blábol jsem ještě neslyšel.”

Vidíte sami, co se skrývá za oním myšlením? A víte, že většina z vás přemýšlí úplně stejně? Neřešíte vůbec nic, jen kritizujete. Dokonce jsou mezi vámi tací, jejichž srdce bylo zasaženo a proto zabrouzdáte na internet, například, a začnete hledat. Nacházíte však jen takovouto kritiku a co uděláte? Přiložíte své polínko do ohýnku a vysmějete se autorovi s noblesou, dle jednich, avšak s nejvyšší ubohostí dle mne. A proč? Jen proto, abyste nevyčnívali z davu. Máte strach být někdo jiný čili sami sebou, strach, aby si na vás někdo neukazoval prstem. Někdo se možná ohradí, že tím že by se takto vystavil davu, by trpěli i jeho blízcí. Stále jen výmluva.

Kdo CHCE hledá způsob, kdo NECHCE hledá důvod.

Toto moudro, co jsem zde právě napsal, je jedno z nejbolavějších. Protože funguje a mnohdy Vám prozradí na čem jste. Lidé říkají “já chci” a vy jim to věříte. Když si ovšem řeknete tuto větu, najednou zjistíte, že nechtějí a tudíž, že vám lžou a nejsou k vám upřímní. Jsou ovšem lidé, kteří si jsou velice vědomi tohoto pravidla, a tak navrhnou nějaký způsob, většinou pro vás nereálný. Vyzvěte je na souboj a navrhněte svůj vlastní způsob takovým způsobem, aby byl reálný i pro ně. A zkuste to třikrát, pokud odpovědí vždy bude, že to nejde...prostě se nechce. Ovšem pozor, člověk v afektu jedná nerozumně. Počkejte si až bude v klidnější náladě a pak to zkuste znovu. Nepíši to, abych popřel co jsem napsal, ale proto, že nikdy není nic jen černé a nebo jen bílé. Ztratit se dá totiž příliš lehce, získat je vždy náročnejší, zejména hledáte-li právě to co jste sami ztratili.

Když se však vrátím k oné myšlence ohledně mimozemšťanů, doufám že jste nepřehlídli vzkaz, který nám dávají. Je úplně jedno, zda jej přináší mimozemské civilizace a nebo moudří lidé z naší civilizace. Důležitý je onen vzkaz, který díky mudrlantům a rozumbradům zanike v jediné vteřině. Mohou vyvrátit ono tvrzení? Mohou jej popřít? Nebo snad, mohou říci, že oni tací nejsou? Většina z nás, žijící zde, taková je.

Měníme svět

Společnost ve které žijeme, je odrazem nás samotných a zároveň my samotní jsme odrazem společnosti. Dvě tělesa na sobě závislá. Nikdy by si člověk neměl říci, že on je jen jeden malý bezvýznamný smrtelník v obrovském davu, čili nemůže vůbec nic změnit a proto se o nic snažit nebude. Ba naopak, přesný opak je pravdou. Vždy, chcete-li docílit velkoleposti, musíte se zaměřit na maličkosti, ty nejmenší dílky z nichž se každé „velkolepé“ skládá.

Nikdy nemůžete změnit Svět, a proto změňte to jediné co změnit můžete - sebe!

Tak se dá změnit i Svět.

2.3 - Jediná cesta

And if you wish to stop these obstacles,
there is one, and only one,
crucial practice for doing so. (I.32)

A pokud si přeješ tyto překážky zastavit,
je zde jedna a pouze jedna
cesta jak toho dosáhnout.

You must use compassion. (I.33B)

Musíš použít soucit.

 Zamyslete se nad tím, co je výše napsáno. Je to totiž mnohem hlubší, než by se na první pohled mohlo zdát. Soucit. Co jest soucit? Prvně je to pocit. Něco co vychází z nás, nikoli něco, co přijímáme. Rozhodneme-li se dělat cokoli v našem životě, je třeba mít vyšší cíl abychom překonali náš strach a lenost. Tím cílem však nejsou peníze, jak byste si mohli mnohdy myslet. Ale právě soucit. Používáte nástroj, který pomáhá jen Vám, ale pokud si uvědomíte komu všemu může pomoci pak si jej určitě nebudete chtít nechat jen pro sebe a budete se o něj poctivě starat.

V Józe je tento princip velice podobný a jak později sami uvidíte, jedná se o klíčové poznání o tom, jak jóga opravdu funguje. A nejen jóga.

Budete-li cvičit jen pro sebe, pro své zdraví, pak Vám cvičení moc nepřinese. A ve své podstatě nebude vlastně vůbec fungovat. Budete-li se však tímto snažit pomoci i druhým, pak se dostaví i výsledek na Vás samotných. A tak se rovzpomeňte, komu ve svém okolí byste rádi pomohli v jejich životě. Komu byste přáli lepší zdraví a lepší život. Nemusíte se dívat jen na své nejbližší, můžete se porozhlédnout i ve svém pracovním okolí a s vědomím, že cvičíte nejen pro sebe ale také pro ně, abyste jim pomohli, se pak mnohem snázeji přimějete k pravidelnému cvičení. Asi jako matka a dítě…matka je tu taktéž nonstop pro své dítě. Neexistuje aby si řekla, že se jí nechce a nebo že jí není dobře či je unavená. Ne, i přesto přeze všechno se zvedne a jde ke svému dítěti, když ji potřebuje. Dělá vše pro dítě. Kdyby tak nečinila, dítě by velice strádalo. 24 hodin denně. Vám postačí pouze 10 minut. Zatím možná nevíte jak jim to pomůže… o tom ale později :o)

2.2 – Největší překážka

And the fifth of the obstacles is laziness. (I.30E)

A pátá z překážek jest lenost.

Hlavní postava to v příběhu podává moc hezky, kterak si my lidé dokážeme najít spoustu důvodů, proč to či ono nemůžeme a nebo jsme nemohli. Jenže jakýkoli důvod není nic jiného než pouhá lenost. Ať se nám to líbí nebo ne. 

Musíte zůstat déle v práci? A nebo raději zůstáváte protože nemáte náladu na „cvičení“. Musíte se učit? Nebylo vám nejlíp? Bylo třeba zrovna něco vyřešit? Nebo jste si řekli, že začnete zítra?

Ať je to jak je to, můžete říci cokoliv. Pokud opravdu chcete, nic Vám bránit nebude a pokud ano, pak většina překážek je ve skutečnosti překážkou jedinou – lenost.

Že nejste líní? A že toho děláte až až? V pořádku, ale lenost neznamená že neumíte „dělat“, lenost znamená, že nechcete něco dělat.

Vytvoření stránky Zajímavá fakta

Občas narazím na zajímavosti, které si nerad nechávám pro sebe. Takže jsem se rozhodl vytvořit novou stránku, kde se o tyto zajímavosti budu se čtenáři dělit. Tyto příspěvky ponesou štítek „Fakta“.

Inspirující Včely

Je až neuvěřitelné, co vše může studování a pozorování včel odhalit. Při sledování jednoho BBC dokumentu právě o včelách jsem opravdu nemohl jinak než obdivovat přírodu. Vše hraje roli. Souvislosti jsou naprosto obrovské.

Například fakt, že ve včelím úlu je naprosto konstantní teplota ve dne v noci. Nonstop. Přesná teplota je potřeba k reprodukci a vývoji nových včel přes stadium larvy. Jak toho docílí, když se venkovní teplota vychyluje nahoru dolu ve dne v noci a každou hodinu je to jinak? Vlastní silou a energií. Když je horko, uplatňují vícero metod. Zaprvé pokud možno, co nejvíc včel jednoduše vyleze z úlu ven a tím pádem uvolní místo a umožní vzduchu lépe cirkulovat. Dále včely v úlu jednoduše mávají svými křídli a větrají. Ovšem to není všechno. Mnohdy se jde "umýt" aby chladila ještě lépe. Takže to jest chlazení.

Ohřívání úlu je ještě zajímavější. Je to úloha určitých včel a používají enrgie vyprodukované jejich svaly. Dokáží totiž „odpojit“ křídla od k létání určených svalů a tímto způsobem generují teplo. Asi jako když jdete do tělocvičny si zacvičit, tak pracováním se tělo ohřívá. V úlu pak mají mnohé prázdné buňky, které nejsou prázdné jen tak pro nic za nic jako třeba že se královně nelíbily či tak něco, ale jsou určeny pro tyto včelky udržující stálou teplotu v úlu. Zalezou si do těchto buňek a teplo se tak šíří rychleji a lépe do okolí a okolních buňěk. Někdy zahřívají jednotlivé buňky individuálně tím, že si vlezou na zavíčkovanou buňku a přiloží své tělíčko.

Naproto úžasné!

Další zajímavostí bylo, kterak komunikují mezi sebou – alespoň co se květin týče čili jak si předávají informaci kde je hodně květů. Vypadá to, že fungují na matematicky podané informaci, čili ukáží směr a zabzučí vzdálenost.

Se samotnou květinou pak komunikuje na bázi náboje, kde květina má vždy opačný náboj než včela a tak květina vydává velmi jemný zvuk, který včela rozpozná. Jakmile na květinu včela sedne, změní se náboj a změní se zvuk..včela posbírá nektar a květina má stále stejný náboj ještě nějakou dobu než včela odletí dokud květina nevyprodukuje nektar nový. A tak včela nemusí kontrolovat květ po květu zda tam je nektar či ne. Je to jako když květina vysílá signál říkající: „Sem nelítej, neztrácej se mnou čas, ještě nejsem připravená...“

Proto neuvidíme včelu letět ke stejnému květu.

Další velmi zajímavý fakt zmíněný v dokumentu jest, že včela není připravena vyletět z úlu hned co se vylíhne. Respektive včely, které vidíme létat venku a shánějící potravu pro svůj úl, musí nejdříve pracovat jako jakési opatrovnice v úlu po několik týdnů. Teprve až po té mohou letět ven. V podstatě, je to jako byste museli prvně pracovat ve školce a škole, než byste mohli školku a školu zásobovat – víte jaké jsou potřeby a tudíž víte co sháníte. 

Možná to funguje vše ještě trochu jinak, neb lidé pozorují přírodu pomocí nejmodernější technologie, která ač jde stále kupředu, není zdaleka tak vyspělá.

Je to ovšem fascinující, když si uvědomíte různé souvislosti, jak příroda funguje. Pak si náhle uvědomíte, jací břídilové my -ta naše lidská společnost- jsme. Všechno má svůj smysl a nikdo nemrhá zdroji těch druhých, kde ze vzájemné spolupráce benefitují všichni.

Tento dokument mne zaujal ještě pro mnohé jiné postřehy, některé v dokumentu nezmíněné - neb jednoduše zapadají do mého celkového obrazu . Asi jako když uvidíte tabulku symbolů, která vám dá smysl až když uvidíte její uplatnění. O tom ale někdy jindy :o)

2.1 - Vůle

Your practice must be steady,
without gaps. (I.14B)

Praktikování jógy musí být stálé,
Bez mezer.

Čas může být náš nepřítel, neb každý den, který nevěnujeme cvičení - byť jde jen o sérii opakování pozdravu Slunce po cca 10 minut ráno - nás posouvá zpět k původnímu stavu našeho těla před tím, než jsme s cvičením začali.

Abychom viděli pokroky a pociťovali jsme pozitivní změny na svém těle, je třeba vytrvat. Nepřestávat a nevynechávat žádný den.

10 minut našeho života lze v dnešní elektronikou propletené době vykoupit poměrně snadno.

Úplně nejúčinější jest, vyhradit si určitý čas. Nejlépe ráno. Půjdete prostě třeba spát o 10 minut dříve :o)

Jednou v týdnu si naopak můžete vyhradit časový prostor, v němž navštívíte lekci s kvalifikovaným jóga učitelem, který Vás provede pózami, které nejsou ve vašich 10 minutách zahrnuty vůbec.

Samozřejmě záleží jen na vás. Můžete si každý den vyhradit různé časy, různě dlouhé série (minimálně 10 minut) cvičení , různou sestavu... tvořivost nezná mezí, je to čistě Vaše volba.

Skutečným nepřítelem jsme si ovšem my sami.

Důležité je pouze začít a nepřestávat. 

2.0 - Transforamce vězení

The poses bring a feeling of well-being
which stays with you. (II.46)

Pózy přinášejí pocit blahobytu,
Který v nás zůstává.

Zde v tom nehledejte žádnou vědu, není tam. Jóga pózy pomáhají navrátit do našeho těla rovnováhu... a nejen těla.

Jedna sféra ovlivňuje tu druhou a obráceně – dobrá nálada má pozitivní vliv na tělo a dobré fungování těla má velmi pozitivní vliv na naší náladu či mysl.

Kdož může, nechť každé ráno začne den cvičením známým jako “Pozdrav Slunce”. Opět, nejedná se o žádné uctívání Slunce. Nehledejte v tom nic, co by Vás jakkoliv odradilo.

Berte to jako spojení že den začínáte s vycházejícím Sluncem a rozcvičkou :o)

1.1 - Vězení

And they realize that
the body itself is a prison. (II.39B)

A uvědomují si,
Že tělo samo o sobě je vězení.

Svým způsobem jsme všichni ve vězení, ze kterého nás může vysvobodit pouze smrt. Jakékoliv jjiné lidmi vytvářené vězení je pouze o úhlu pohledu.

Co více dodat, snad jen... změnit úhel pohledu a přistupovat k našemu tělu s větší úctou jakožto k nástroji, s jehož pomocí poznáváme zejména sami sebe.
Nebát se jej používat, poctivě se o něj pravidelně starat, posunovat neustále hranice našich možností v něm… 

1.0 - Uvědomění

První v knize citovaná reference ze vzácné knihy o józe psané prastarými mistry jest tato:

Things that can not last
seem to us as if they will. (II.5A)

Věci, které nemohou trvat
se nám jeví jako by měli.

O čem se zde mluví? O různých součástech našeho života, které bereme jako naprostou samozřejmost – rodina, přátelé, práce, nebo třeba i naše fyzická těla. Když je máme před sebou a můžeme se jich dotýkat, máme často pocit, že tomu tak bude vždy a vždy tam pro nás budou…jenže oni nás vždy opustí.

Moje Jóga cesta

Bude tomu již více jak rok, co jsem se rozhodl se svou přítelkyní zkusit jógu. Začali jsme takzvanou horkou jógou, čili cvičení póz v místnsoti, kde je teplota přibližně 35°C. První hodinu jsme očekávali, že toho moc nezvládneme, kterak jsme byli varováni. Zvládli jsme vše, sice  samozřejmě ne v kvalitě a standardu, který byste očekávali od profesionála, ale neodpočívali jsme vysílením. Zato pot z nás tekl doslova proudem - asi jako bysme si dali zrovna sprchu. Náhradní spodní prádlo jsme ovšem s sebou neměli, opravdu nás to nenapadlo.

Takže toť mé osobní počátky. Po cca půl roce jsme měli přestávku a nyní jsem se k józe vrátil. Jednoduše se mi lépe spalo, záda mne skorem nebolela a tak nějak jsem se cítil lépe. Nehledě na to, že dříve jsem se józe vyhýbal v domění, že je to neaktivní cvičení nikterak neposilující mé svalstvo – tak to jest asi ten největší omyl, který jsem si o józe myslel. Po prvné józe jsem cítil i takvé svaly, o kterých jsem dřívě neměl tušení, že tam jsou.

Nyní cvičím takzvanou Ashtanga jógu. Totéž plus mínus, ale sestava se nemění a je to v místnosti s normální teplotou. To však nic nemění na skutečnosti, že se stejně zapotíte.

Nicméně, jednoho dne, kdy jsem si kupoval na stránkách Amazonu knížku o programování v PHP a potřeboval jsem objednávku doplnit o pár liber, abych se kvalifikoval pro poštovné zdarma, jsem narazil na jednu velice zajímavou knihu. Hledal jsem cokoli. Přemýšlel co jiného si objednat a tak jsem si řekl, že bych uvítal nějakou knihu, která pořádně vysvětlí jak cvičit jógu a jak to vlastně funguje. Do vyhledávacího políčka jsem tedy zadal „Jak Jóga funguje“. V angličtině „How Yoga Works“. K mému překvapení mi Amazon nabídl knížku, která měla přesně takovýto název. Hned mi došlo, že tato knížka nemá žádné obrázky a ani grafiky, takže se toho asi moc nedozvím. Ale oblíbenost této knížky mne zarazila, nebo spíše spokojenost lidí. Pět hvězdiček z pěti. A tak jsem si přečetl jednotlivá hodnocení lidí. Došlo mi, že ač je to psáno formou příběhu, tato knížka není jen příběh, ale opravdu vysvětlení jak a proč jóga funguje srozumitelnou formou příběhu.

Objednáno. A přečteno. Nyní si ji čtu po druhé. A jelikož knížka nebyla vydána v češtině, rozhodl jsem se podělit o poznatky z knihy zde. Příběh překládat nebudu, alespoň zatím ne.

Upřímně, co se autorů týče, nemají zrovna nejčistší historii a zdá se, že buď něčemu hodně nerozumím a nebo jsou to manipulátoři svého okolí. Ovšem co se knížky týče, nenarazil jsem na nic, co by bylo jakkoliv sporné.

Takže název knihy: 

„How Yoga Works“

Autor:

Christie McNally a Geshe Michael Roach

Vytvoření stránky Jóga

A je tu nová stránka - Jóga. Jsem odborník? Nejsem. Leč na základě jedné knihy jsem se rozhodl podělit se o velice zajímavé poznatky fungování života, které v dané knize jsou popisovány. Takže zatím tam budete moci nalézt pouze mnou přeložené myšlenky právě z dané knihy. Pevně doufám, že čtenáři budou přínosem...a nejen jemu.

Relativní Vesmír II

Přítomnost je to, čemu se dá říci duše. Než cokoliv dojde k nám, je již minulostí, budoucnost je nadějí  a přítomnost je to co cítíme při pomyšlení na obojí.

Jak již bylo zmíněno v předchozí myšlence, světlo se pohybuje určitou rychlostí mající limit. Rychlostí, která je dnes již změřena. Je obrovská, ale je závislá na čase a prostoru. Co z toho vyplývá? Že než světlo dorazí na sítnici našeho oka, je třeba překonání prostoru a časový úsek. Zrovna tak tělo musí informaci zpracovat a převést abychom mohli vnímat výsledný obraz. Zrovna tak zvuky, doteky, jakékoliv vjemy. Vše potřebuje čas a prostor. U všeho je třeba, aby bylo prvně přeneseno tělem a následně zpracováno. Čili jakákoliv informace jenž vnímáme je pouhopouhou minulostí. Můžeme namítnout, že tyto vzdálenosti a časy jsou zanedbatelné – leč z faktického hlediska to nelze přehlížet. Přítomnost neexistuje. Proto jediná přítomnost jenž existuje je tím, čím jsou naše pocity při pomyšlení na minulost či budoucnost. A pokud naše tělo informace zpracovává, přítomnost musí být tímtéž, čím je naše duše.

Přítomnost = duše

Tvořit = pocítit jak přítomnost tak i duši (přítomnost duše) 

Relativní Vesmír I

Sledujeme-li daleký Vesmír, vidíme vlastně neuvěřitelně starou minulost. Přítomnost tedy je možná vice než zajímavá, je-li ještě nějaká.

Časoprostor v tak obrovském měřítku, kde světlo letí miliony let jen aby nám doneslo informaci o nějaké galaxii, může být velikou propastí mezi tím co víme a co je skutečnost. To co totiž víme je značně závislé na našem fyzickém pozorvání. Nedokážeme se prokousat přes hmotu ačkoliv vše napovídá, že hmota neobsahuje žádné odpovědi, jenž lidstvo hledá. Jinými slovy, pozorujeme vzdálený Vesmír a předpokládáme, že se rozpíná. Jedná se o tak starou informaci, že možná než k nám doběhne informace o opačné tendenci, bude předběhnuta faktem. Zrovna jako se předpokládá, že Vesmír po Velikém třesku se rozpínal mnohem větší rychlostí, než rychlostí světla, tak stejným způsobem může dojít k následnému smrsknutí. A my se to nikdy, ale opravdu nikdy, nedozvíme, ani se nám nedostane jediného varování. Proč? Protože jsme se naučili spoléhat na hmotný svět. Na poznatky, jenž mají velikánské omezení.

Může být Vesmír menší než jej vidíme...?

Duševní Čistota

Lidé se bojí pravdy, ve které žijí. Ví to, cítí tak, ale protože v tom jsou sami zahrnuti, nenávidí ty, kteří o pravdě mluví nahlas. Nejen že nenávidí ty, kteří mluví pravdu, ale snaží se je kolikrát i zničit. Proč? Protože jinak by uznali, že učinili špatný krok ve svém životě. Raději se to snaží všelijak obhájit, dělajíc vše možné, jen aby dokázali, že oni mají pravdu. Respektive, chtějí si své uznání, kterého se jim dostávalo, udržet co nejdéle.

Myšlenka vznikla na základě sledování filmu Mona Lisa Smile (Úsměv Mona Lisy). Kdo uvidí, pochopí.

Lidé touží po uznání, po chvále, po jakémsi „pohlazení“. A když se náhle objeví někdo, kdo poukazuje na jejich činy jako na špatnou volbu, jednoduše místo aby se zamysleli sami nad sebou a vynaložili úsilí na změnu, raději vynaloží maximální úsilí na vymýšlení intrik a házení špíny, jen aby zničili dotyčnou osobu poukazující na jejich chyby. Můžete tak sledovat všude kolem sebe. V politice, v umění, v šoubyznysu, v práci, v soukromém životě lidí, ve školách. Prostě všude. Vím, že momentáně třeba i souhlasíte. Ale mnozí, jakmile se ocitnou ve stejné situaci, zatmí se jim před očima a budou se rvát jako lvi za svou „pravdu“. Co třeba zkusit jednoduchou matematiku. Někdo poukázal na mou chybu. Zamyslím se a vidím, že dotyčný má pravdu. Má volba je tedy:

A)    buďto poznámku přijmout, vynaložit úsilí na změnu mé životní cesty k lepšímu a tudíž dosáhnout spokojenosti 2 (já i protistrana).

B)    Nebo Přijmout kritiku a neudělat nic. Spokojenost 0 (neprospělo to nikomu, ani mne ani protistraně).

C)    Poslední volba, nepřijmout a vynaložit úsilí na umlčení protistrany. Výsledkem je nečisté svědomí mé, žádný skutečný prospěch, zcela opomenutí že ze lži jsem pravdu neučinil, a protistrana trpí pod palbou mých intrik. Spokojenost je tedy -2.

Je to každého volba.

 2 =  dvě zbourané zdi.

-2 = dvě nové zdi, se kterými musíme počítat při jakýchkoliv dalších krocích ve svém životě.

Dopadne-li na vás něčí světlo, neřešte že někdo vidí vaší špínu, kterou jste sami neviděli. Raději využijte světla k nalezení svého zdroje světla – snadno se pak udržíte “čistí”. Zničením však zůstanete ve tmě dva.

Snít se může

Snít se může, ale ne moc, abychom se „neprobudili“ příliš pozdě a život nám neutekl nenávratně.

- Každý má nějaké sny, nějaké představy. Některé jsou jak se říka nereálné, jiné poměrně snadno dosažitelné. Základní pravidlo však jest, že pokud o něčem sníte, začínáte žít nový život ve svém snu. Nereálný. Ano, v tomto světě můžete kdykoliv cokoliv změnit a nemůžete se teoreticky zranit. Jenže jednoho krásného dne můžete zjistit, že v tom snu se vám podařilo dosáhnout vašeho cíle. Čímž vám dojde, že byste to možná dokázali i v životě, který vám však nenávratně, díky sněnému životu, proplul mezi prsty. Pokaždé když si říkáte slovíčko „kdyby“, zkuste jít a zjistit jakých výsledků dosáhnete naplněním věty, jež za oním slovíčkem vždy následuje.

Nemáme lidská těla, abychom žili ve svých snech, ale máme sny abychom našli směr ve svých tělech...

Dětství

Tentokráte jsem vybral ze svého notýsku jedno mé zamyšlení nad dětstvím. Je to poměrně staré, leč stále aktuální. Nebudu ani upravovat:

Napadlo mne se vrátit k mému dětství. Nikoliv z pohledu dítěte ale z pohledu momentálního rozpoložení. Uvědomil jsem si jednu věc, když probíráte psychologii na škole, určitě je vám řečeno, že dítě má tak obrovskou fantazii, že kolikrát své představy nedokáže rozlišit od skutečnosti. Takže když vám bude vyprávět, že vidělo ject vlak po poli, prostě tomu bude věřit zatímco vy se budete smát. Pamatujete si někdo tuto část svého dětství? Že jste věřili něčemu nereálnému? Nějaké bláznivé své fantazii? Ne? A to je právě to co mne napadlo. Proč si to nepamatujeme? A jakto, že si nepamatujeme ani onen “posměch” dospělých, že je to nesmysl? Něco nám asi uniká. Možná nám uniká fakt, že děti jsou čisté bytosti právě pro své přímé napojení na své opravdové JÁ. Ale proč si pamatujeme těměř vše jen ne toto? Odpojili jsme se od našeho JÁ a tudíž jsme smazali i vzpomínky? Je to velice zvláštní. Další fakt jest, že nejsem zdaleka jediný, kdož si pamatuje z dětství ony příhody typu intuice, ovládání myšlenkou a podobně. Nejedná se tedy o vyjímečnost. Takže jedna z možných odpovědí, proč si to nepamatujeme jest, že pro nás naše fantazie byla opravdu reálná. Pro nás to tenkrát byla skutečnost a tudíž si jí nemůžeme pamatovat jako svou nereálnou fantazii. My jsme se necítili vyjímeční. Neb jsme to neřešili. A dospěláci kolem nás se nám moc nesmáli, páč co děláme? Ignorujeme děti. My si myslíme své a vůbec neřešíme co nám dětská mysl napovídá. Bereme dětskou fantazii jako bláznivou s vysvětleím, že jim chybí fakta k pochopení jak vše funguje. Jednoduše v naší společnosti chybí jakýsi článek spojující svět dětí se světem nás dospěláků. S obousměrnou komunikační schopností.

Další věc, která nám lidem schází, je dětská svoboda. Děti si dokáží zpívat kdekoliv se jim zachce, dokáží si hrát všude, kde jim to fantazie dovolí a nestarají se, kdo se dívá, co by tomu řekli, zda neříkají nesmysly či zda je za jejich hru někdo pochválí. Neřeší to. Jsou svobodní. Užívají si život, poznávají a jsou šťastní. Přemýšlím, kde je ona hranice, kdy si dítě uvědomí, že je pozorováno, že může být terčem posměchu. Moment, kdy dítě vymění svou svobodu za pravidla světa. Učíme se toto vše ve škole a nebo je nám to dáno jen tím, že žijeme mezi lidmi? Pravdou jest, že jakmile dítě začne hodnotit způsobem okopírovaným od dospělých, hodnocení stane se jedem bodnutým do čisté květiny dětství.

Nebo proč dítěti není hloupé se ptát na milion otázek? Protože je mezi lidmi nepsaná norma, že v určitém věku děti ještě mnoho neznají a tak jejich nevědomost a otázky tolerují. Ale náhle kde se vzala tu se vzala norma, že od neurčitého věku by se mělo vědět to či ono a už se nikdo nenamáhá dětem vysvětlit, pokud se zeptá. Ba co víc, je terčem posměchu a zostuzení, že to ještě neví! Jedná se o obrovský zločin proti dětem a tudíž lidské bytosti. Dítě si vystaví zeď, přes níž odmítá se dívat dál, neb když se dívalo, zjistilo, že byl za to terčem ponížení. Každý se cítí být člověkem, protože jím každý je. Pocit, že je něco méně nás nutí rychle zapomenout a dělat vše pro to, abychom stejnou “chybu” neopakovali. Leč, málokdo si uvědomí, že chybou je právě ono vyhýbání se stejné chybě. Napřed je třeba porozumět, proč se jedná o chybu a když už, tak kdo vlastně pochybil? Děti by se měli učit jak se učit. Nikoliv instrukcemi, kdy člověku lezou informace do hlavy co nejsnázeji, nebo kolik si zapamatujeme, kolik zapomeneme, kolikrát je třeba zopakovat atd atd. Ale vysvětlením, co vše by si dítě mělo uvědomit, když se učí, co vše by si mělo během učení si osvojit a odnést si do života. Dle mne, nejlepší metodou je ptát se. Neustále se ptát. Ptát se i přes to, že jsme terčem posměchu, dokud nám někdo nedá odpověď. A ne ledajakou odpověď, ale takovou, která nám pomůže porozumět. Jakmile nerozumíme, neměli bychom se ani namáhat si údaje pamatovat. Nejsou jednoduše pro nás cenné. Budou možná v hlavě, ale nebudeme jim rozumět, nikdy je tedy nevyužijeme a tudíž jejich šprtání nám jen sebralo čas, který bychom mohli věnovat poznávání třeba sebe samých.

Začal jsem náhle mluvit o NÁS, místo o dětech. Protože my všichni jsme stale jen dětmi. I to si málokdo uvědomujeme. Dokud děláme chyby, jsme dětmi. I když máme zodpovědnosti, jsme jen dětmi. Respekt si člověk nezasluhuje tím, že je dospělý. Ale tím, že respekt nevyžadujeme.

V dětství je mnoho odpovědí, nebraňme se rovzpomínat. Vzpomeňme si, co jsme dělávali jako děcka a neděláme dnes. Je to snadné, pokud se bráníte že si již nic nepamatujete, stačí pozorovat jiné děti. Okamžitě si vzpomenete na mnohé. Uvidíte totiž sebe.

V mnohém mají děti velice jednoduché, ale praktické myšlení. Vidí řešení jednoduše, protože jsou jednoduchá. Jen se zeptejte dětí, jak vyřešit válečný konflikt. Jednoduše vám poví, pošlete vojáky domů! A proč? Protože jejich mysl není zatížená největším nesmyslem lidstva: penězmi! Nyní mne asi považujete za úplného naivku a blázna. Ale kdo je větší blázen? Kolikrát jste již slyšeli nějakého dospěláka říkat: on si myslí, že je to zadarmo nebo že to u nás roste, nebo že chodíme do práce jen tak z legrace! O kom mluví? O svých dětech! Neustále se vše točí kolem peněz. Jak tedy děti mají rozlišit, co mají dělat? Dokud se ze života radovali, nevěděli o čem peníze jsou. Najednou se jejich radost ze života vytratí, neb jim všichni tvrdí, že bez peněz nemůžou nic a když mají více peněz, mohou si dovolit více věcí a tudíž se více radovat. Dítě se podívá kolem, jak všichni pracují a vydělávají peníze ale nevidí nikoho radujícího se. Jen samé kamenné tváře bez radosti. Co asi se může honit v jejich hlavách? Netuším. Ale mne se honí jediné: nasedáme do monstra, ze kterého je jediná cesta ven-smrt. Toto monstrum sestrojili lidé a říkají tomu všelijak, stát, systém, ekonomika, trh práce, obchod atd. Dalo by se to shrnout slovem „život“. Problém, který je v mé hlavě však jest, že život tímto dostává naprosto zkreslenou tvář o tom, co si lidé myslí že život je. Tato falešná představa o životě je vesele rozsévána a málo lidí si uvědomuje, že život není závislý na definicích vytvořených lidmi...tudíž že život je zcela něčím jiným. Ale pozor, pro každého jedince je život jiný. Proto neexistuje žádná naivní definice.

Je jen jedna:

Život je dar, nikoliv samozřejmost.

Život není čekárna na štěstí

 Štěstí je velice relativní pojem.  Pro každého zasahující jiné hodnoty.  Někdo si připadá šťastný mající děti, rodinu, partnera a pohodový nenáročný život. Pokud toto od někoho uslyšíte, můžete si být jisti, že mají k pocitu štěsí a jakési spokojenosti poměrně daleko. Ano, jsou spokojeni s oním stavem ve kterém se nacházejí, leč přesto přeze všechno jednoho dne se probudí s prapodivným šimráním na hrudi, nevrlí, mrzutí, bez nálady, bez radosti. Neví proč. Dokud mají rodinu a poznávají nové a nové situace ve svém životě, stále je to pro ně výzva prožívat něco nepoznaného. Jakmile spadnou do stereotypu zjiš’tují cosi je opět špatně. Všiměte si, že dokud na sobě pracujete, poznáváte sami sebe a posunujete se vpřed co se porozumění týče, máte pocit vnitřního uspokojení i když jste v jednom kole. Jakmile stagnujete na mrtvém bodě ztrácíte chuť, přepadá vás pocit marnosti a bezvýznamnosti. Proč asi. Že by jste zapoměli kdo doopravdy jste? Lidské fyzické tělo? Jste si tím tak jistí? 

Takových leží na hřbitovech spousta.

Kdo nedokáže být šťastný teď, nedokáže to ani potom.

Bonboniéra života

Každý den nám život nabízí nějakou „sladkost“ v podobě bonbónu. Někdy se pouze jedná o pěkný obal a bonbón je ve skutečnosti velice hořký. A lidé mají volbu si bonbón vzíti, či jej odmítnout. Pravda, mnohdy si lidé ani nevšimnou, že jim nějaký bonbón byl nabídnut.

Někdy ovšem nám život nabídne různé bonbónky najednou a na nás je si vybrat.

Nabídnete bonbón a jak jsem již zmínil, lidé si buď vezmou a nebo nikoliv. Někdo je skromný, někdo si rád vezme, někdo odmítne ač dal by si...ale obecně jste si určitě všimli, že nabízíte-li jeden druh tak lidem nedělá veliký problém si vzít. A dokonce ani zkusit v případě, že bonbón neznají. Jiná volba totiž není.

Nabídnete-li ovšem více druhů, ze kterých si lze vybrat, najednou zjistíte, že lidé si raději nevezmou. Neví co si vybrat a tak si raději nevezmou a nebo sáhnou po bonbónu který již znají. A je to škoda. Leč lidé se podobně chovají i v životě. Raději si zvolí situaci, kterou znají i přesto, že v ní nejsou spokojeni. Že je nenaplňuje. Neb jednoduše neví, jak chutnají bonbóny jiné a tak nemohou porovnat. Neznají kontrast. Často můžete tyto tendence sledovat s jídlem a to jest přesně to co dokáže reklama (KFC, Mc Donald...).

Úplně nejčastěji se to týká vztahů. Rozejdete se a Váš další partner je mnohdy téměř totožný s vaším partnerem předchozím. Jednoduše „intuitivně“ sáhneme po tom, co již známe. Bojíme se nových příchutí. U některých lidí takovýto strach vzniká právě po zkušenosti, kdy sáhli po hořkém bonbónu a proto se raději stáhnou zpět ke svému starému dobrému známému.

Samozřejmě v životě to nechodí tak jednoduše jako když si vybíráme bonbón, minimálně proto, že situaci v životě musíme dotáhnout do nějakého konce – nelze vyplivnout když nám „nechutná“. Nelze ochutnat všechny bonbóny během půl hodiny a pak se zaměřit na ty nejchutnější.

Ovšem když nám život dává možnost si vybrat, určitě stojí za to se pozastavit a zamyslet se po jakém „bonbónu“ sáhnem. Kouknout se na situaci z vícero různých úhlů, kde i paralela s bonboniérou může pomoci při rozhodování...neb si snázeji uvědomíme, co nás na dotyčným skutečně přitahuje: něco nového a nebo naopak něco s čím si myslíme umíme již pracovat a proto bychom v tom měli býti lepší a mít lepší výsledky? Co když dotyčná osoba volí z naprosto stejného důvodu?

Největším pomocníkem je klást si otázky. Dobré otázky. Láká mne má fantazie a představivost spíše než daný bonbón? Je to obal co spouští mou představivost? Je to popis příchuti? Znám příchuť leč neznám bonbón? Nebo znám „výrobce“ ale nikoliv novou příchuť? Sahám po tomto bonbónu jen proto, že jej prostě „znám“ leč nikdy neochutnal?

A teď přichází další možnost, možnost, která nám velice často uniká. Potřebujeme vůbec bonbón? Umělé cukry, různé konzervanty, chemicky nasimulované příchutě... není lepší třeba jahoda? Borůvka? Čerstvě utržené ze zahrádky? Nebo u lesní cesty? I takové nám život nabízí, leč k takové volbě je mnohdy třeba změnit kompletně náš přístup k životu.

Bonboniéra života má mnoho podob. Je jen na nás zda a co si vezmeme.

Jinými slovy, život se odráží zcela všude a v tomto musím souhlasit s větou vyslovenou v novější verzi filmu „Karate kid“ s Jackie Chanem: „Kungfu je ve všem co děláme“

A s životem je to totéž: „Život se odráží absolutně ve všem kolem i vně nás...aneb my jsme oním skutečným odrazem...“

Bonbón Vám nikdo nedá, pouze nabídne...volba je již Vaše.

"Tekutí" lidé

Lidé jsou jakési tekutiny, buď číré, čisté a chutné jako je voda, nebo mohou býti kalné, odporné, nechutné, sladké, kyselé, hořké, trpké, horké, studené....

Lidská těla jsou zase nádoby, v nichž ona tekutina jest. Nádoba se stává potěšením při pití chutné životodárné, čisté a osvěžující vody... čili jde o jakýsi bonus. Může být krásně tvarovaná, malovaná, různé materiály...prostě dle vkusu jedince může býti radostí a nebo jen nástrojem. Podstatný však stále zůstává obsah nádoby. Když nám chutná obsah, dokážeme se doopravdy těšit i z nádoby. Proč jí taky přehlížet, že? Každopádně žíznivého jen hrnečkem nepotěšíte. Ovšem některé nádoby mohou býti vyprahlé, prázdné, suché, prasklé...

Prostě jako lidé. Tekutí lidé...ve svých nádobách.

Někteří však zůstali už jen nádobou, bez tekutiny...na nás ostatních je, abychom je zase naplnili. Každý trochu a nebude prázdných nádob...

Proč „Walls free“?

Ano, otázka může znít, proč zrovna „walls free life“? Čili proč „život bez zdí“? Jak napovídá již samotný titulek, v mém vnímámí je tento svět plný nesmyslných zdí, které vůbec k životu nepotřebujeme. Neochraňují nás, nic nám nedávají, nerozvíjíme se díky nim, ale spíše nám ještě berou možnosti a svobodu. Jsou to pouze pomyslné zdi - nejsou skutečné, ale v jisté alegorii fungují velmi podobně.

Texty, které zde uvádím nemusí být plně reflektující mé momentální rozpoložení či smýšlení. Některé texty a postřehy mohou být již pěkných pár let staré a já je jednoduše přepisuji z ručně psané podoby do podoby digitální. Vím, že mnohé texty u některých z vás vyvolají nevěřícné kroucení hlavou až svým způsobem výsměch...budou to nejspíš jedinci, kteří věří vědeckým principům a opírají se plně o ně. Musím poznamenat, že i já jsem v této kategorii kdysi byl. Ale věci se mění. Budu-li mluvit za sebe, pochopil jsem jednoduše, že dnešní věda, ač jí v mnohém respektuji, je žel řízena ubohou nabídkou a poptávkou čili na prvním místě motorem vědy je moc a bohatství. Což je velmi špatná kombinace pro lidskou discíplinu, která ovlivňuje životy nejen lidské, ale život celé naší planety. Proto jsem opustil od naprosté důvěry vědě jako takové. Beru jí velmi s rezervou. Proč?

Protože věda opomíjí ne-li přímo ignoruje ten nejdůležitější stavební kámen ve svých závěrech – lidské vědomí. Ano, vědomí – bez něj žádně pozorování či závěr neučiníte. 
A když se ohlédnéme do jakékoli starodávné kultury žíjící před námi, předávali nám různá moudra. Moudra, která měla potomkům ukázat směr, pomoci k uvědomění si skutečných základních principů fungování Vesmíru.

A o kterých dnešní „spiritualisté“ otevřeně mluví. Slovo je v uvozovkách úmyslně, neb ani tyto neberu příliš vážně, neb i u těchto „spirituálně“ rozvinutých lidí často hraje hlavní roli moc či bohatství. Takže mnozí pouze kopírují a rozvíjejí „moudré myšlenky“ leč bez porozumění a tak mohou zrovna tak napáchat více škody než užitku.

A o tom to jest. Otevřít oči. Nenasazovat si klapky jakmile nám někdo ukáže jednu možnost takže bychom nebyli schopni vidět možnosti jiné, které mohou přijít později. Rozhodně to neznamená se jim vysmívat, či je ignorovat. Ne, jednoduše je dobré mít respekt k druhým, ale to neznamená je slepě následovat jen proto, že Vám ať už záměrně či nevědomě neukázali jiné možnosti...

Proto život bez zdí. A nemluvím pouze o vědě či spiritualitě. Například i zákony tak jak je dnes znáte, nejsou ničím jiným než omezujícími nástroji - mnohdy vytvořeny z dobré vůle mající upřímný pozitivní úmysl, leč zákony jsou pouhé pilulky potlačující veškeré symptomy avšak neodstraňují a neřeší příčinu...

Takže mé texty nepředkládají „řešení“ a ani netvrdí, že jsou pravdivé...jsou jen inspirací pro vaší mysl, pro vaše vědomí...netoužím po uznání, toužím jen po skutečně vyspělé společnosi lidí a nikoliv společnosti robotizovaných zombie... co nekladou si otázky...

Středověk neskončil...středověk trvá...

Neviditelný čajový malíř

Občas v práci jen tak mlčky sedím a přemýšlím nad nějakým problémem (o který se většinou spolehlivě postará nespolehlivý počítač) což se přihodilo i poslední pondělí. Můj zrak byl nepřítomně hledíc na můj hrnek s horkým čajem (černý rybíz s rebarborou) takže se z něj ještě kouřilo. I když, abych byl přesný, tak spíše pářilo. V tom jsem si však všiml, že na povrchu čajové hladiny je jakási “rosa” vznikající právě onou horkou parou a kterak se měnil tanec páry, tak se měnil i obraz na hladině čaje. Neuvěřitelné obrazy, je to doopravdy jak pozorovat neviditelného malíře a jeho tahy štětcem…momenty, kdy přemýšlí jaký tah udělá příště, kdy se nic na hladině neděje…a náhle hladina exploduje tahy štětcem do všech možných směrů naráz!

V určitých momentech se na hladině objeví tvar, který byste očekávali vidět z ptačí perspektivy a nebo spíše ze satelitů = tvar připomínající komplexní řečiště. A možná Vám to připomene blesk za bouřkového počasí, který se na hladině objeví zrovna tak náhle a téměř tak krátce jako ten skutečný na obloze.

Není to poprvé, co jsem si toho všiml, takže je to řekl bych běžný jev. Při příštím šálku kávy či čaje, vzpomenete-li si, můžete tedy i Vy sledovat tahy štětcem neviditelného malíře … :o)

Vytvoření stránky POSTŘEHY

Pamatujete si z dob svého dětství, kdy jste na zemi našli kousek barevného sklíčka, nejspíš z rozbité lahve a nebo kousek červeného či oranžového rozbitého odrazového sklíčka? Já ano, byl to v tu chvíli můj obrovský poklad, který jsem si tenkrát schoval a bavilo mne skrze toto sklíčko sledovat svět všude kolem, zejména oblohu a mraky. Tenkrát to pro mne byl úžasný objev! A takovéto maličkosti nás obklopují každý den a já se rozhodl se o některé postřehy z všedního života podělit na této stránce. Stránce o maličkostech, které potěší …alespoň mne :o)

Kouzlo!

Všimli jste si někdy, jak my lidé žijeme své životy? Lidé se narodí, chvíli se radují a hrají si, pak se pokouší pochopit co je špatně, že si s dospělákama nějak moc nerozumí a ve snaze to napravit se jim snaží vyrovnat a to je ta zbylá část života. Ta část, v níž se chováme vlastně podle vzorečku: AŽ to či ono, TAK se budu radovat! Respektive, dlouho se trápit a na konci se nepoměrnou malinkou chviličku radovat.

Hmm, ale proč až pak? A proč jen chviličku? Když na chvíli pomineme čas, tak víceméně náš život je jedno veliké úžasné kouzlo :)

Příklad: chcete být nejlepší zahradník široko daleko. A tak řeknete abrakadabra a tradááá je z vás zahradník! Jo, že ono to tak nefunguje? A kdo vám to řekl? :) Ovšem že to tak funguje! Jak jsem již řekl, odmyslete si čas a je to přesně jak říkám. Prostě KOUZLO!

Takže jak by probíhala má cesta k zahradnickému řemeslu? Začnu se učit, vše zkouším, poznávám každou květinu, poznávám přírodu a dělám chybičky, ale to vše mě vede k onomu momentu, ve kterém ze mne bude “úžasný” zahradník!

Cokoliv je mezi, od momentu současného do momentu "budoucího" a touženého, je cosi, co pro nás v tuto chvíli neexistuje. Tak proč se tím trápit! Teď se můžeme radovat stejně, jako víme bychom se radovali kdyby to kouzlo fungovalo jen lusknutím prstů. Protože ten moment, kam směřujeme, se skládá z každičkého pohybu, z každičké myšlenky, události, poznání a mnoho dalšího jenž naplňuje onu spojnici mezi momentem nynějším a momentem touženým. Ten se skládá z toho všeho. Tak proč se tedy radovat jen z celého kompletního balíčku? Každá část je radosti hodná ne?  A kdy jindy se z těch kousíčků poskládaných v balíčku radovat, když ne v momentě, kdy je do balíčku vlastně skládáme?

Každá cestička k cíli, v němž prožíváme radost z úspěšného dosažení, je vlastně onou radostí roztaženou až k samotnému počátku, kdy jsme se pro svůj cíl rozhodli.

A to jest právě to kouzlo, proměňující každou "starost" v neomezenou radost.

I náhrdelník se skládá z malých kamínků, které jsou krásné sami o sobě.