Duševní Čistota

Lidé se bojí pravdy, ve které žijí. Ví to, cítí tak, ale protože v tom jsou sami zahrnuti, nenávidí ty, kteří o pravdě mluví nahlas. Nejen že nenávidí ty, kteří mluví pravdu, ale snaží se je kolikrát i zničit. Proč? Protože jinak by uznali, že učinili špatný krok ve svém životě. Raději se to snaží všelijak obhájit, dělajíc vše možné, jen aby dokázali, že oni mají pravdu. Respektive, chtějí si své uznání, kterého se jim dostávalo, udržet co nejdéle.

Myšlenka vznikla na základě sledování filmu Mona Lisa Smile (Úsměv Mona Lisy). Kdo uvidí, pochopí.

Lidé touží po uznání, po chvále, po jakémsi „pohlazení“. A když se náhle objeví někdo, kdo poukazuje na jejich činy jako na špatnou volbu, jednoduše místo aby se zamysleli sami nad sebou a vynaložili úsilí na změnu, raději vynaloží maximální úsilí na vymýšlení intrik a házení špíny, jen aby zničili dotyčnou osobu poukazující na jejich chyby. Můžete tak sledovat všude kolem sebe. V politice, v umění, v šoubyznysu, v práci, v soukromém životě lidí, ve školách. Prostě všude. Vím, že momentáně třeba i souhlasíte. Ale mnozí, jakmile se ocitnou ve stejné situaci, zatmí se jim před očima a budou se rvát jako lvi za svou „pravdu“. Co třeba zkusit jednoduchou matematiku. Někdo poukázal na mou chybu. Zamyslím se a vidím, že dotyčný má pravdu. Má volba je tedy:

A)    buďto poznámku přijmout, vynaložit úsilí na změnu mé životní cesty k lepšímu a tudíž dosáhnout spokojenosti 2 (já i protistrana).

B)    Nebo Přijmout kritiku a neudělat nic. Spokojenost 0 (neprospělo to nikomu, ani mne ani protistraně).

C)    Poslední volba, nepřijmout a vynaložit úsilí na umlčení protistrany. Výsledkem je nečisté svědomí mé, žádný skutečný prospěch, zcela opomenutí že ze lži jsem pravdu neučinil, a protistrana trpí pod palbou mých intrik. Spokojenost je tedy -2.

Je to každého volba.

 2 =  dvě zbourané zdi.

-2 = dvě nové zdi, se kterými musíme počítat při jakýchkoliv dalších krocích ve svém životě.

Dopadne-li na vás něčí světlo, neřešte že někdo vidí vaší špínu, kterou jste sami neviděli. Raději využijte světla k nalezení svého zdroje světla – snadno se pak udržíte “čistí”. Zničením však zůstanete ve tmě dva.

Snít se může

Snít se může, ale ne moc, abychom se „neprobudili“ příliš pozdě a život nám neutekl nenávratně.

- Každý má nějaké sny, nějaké představy. Některé jsou jak se říka nereálné, jiné poměrně snadno dosažitelné. Základní pravidlo však jest, že pokud o něčem sníte, začínáte žít nový život ve svém snu. Nereálný. Ano, v tomto světě můžete kdykoliv cokoliv změnit a nemůžete se teoreticky zranit. Jenže jednoho krásného dne můžete zjistit, že v tom snu se vám podařilo dosáhnout vašeho cíle. Čímž vám dojde, že byste to možná dokázali i v životě, který vám však nenávratně, díky sněnému životu, proplul mezi prsty. Pokaždé když si říkáte slovíčko „kdyby“, zkuste jít a zjistit jakých výsledků dosáhnete naplněním věty, jež za oním slovíčkem vždy následuje.

Nemáme lidská těla, abychom žili ve svých snech, ale máme sny abychom našli směr ve svých tělech...

Dětství

Tentokráte jsem vybral ze svého notýsku jedno mé zamyšlení nad dětstvím. Je to poměrně staré, leč stále aktuální. Nebudu ani upravovat:

Napadlo mne se vrátit k mému dětství. Nikoliv z pohledu dítěte ale z pohledu momentálního rozpoložení. Uvědomil jsem si jednu věc, když probíráte psychologii na škole, určitě je vám řečeno, že dítě má tak obrovskou fantazii, že kolikrát své představy nedokáže rozlišit od skutečnosti. Takže když vám bude vyprávět, že vidělo ject vlak po poli, prostě tomu bude věřit zatímco vy se budete smát. Pamatujete si někdo tuto část svého dětství? Že jste věřili něčemu nereálnému? Nějaké bláznivé své fantazii? Ne? A to je právě to co mne napadlo. Proč si to nepamatujeme? A jakto, že si nepamatujeme ani onen “posměch” dospělých, že je to nesmysl? Něco nám asi uniká. Možná nám uniká fakt, že děti jsou čisté bytosti právě pro své přímé napojení na své opravdové JÁ. Ale proč si pamatujeme těměř vše jen ne toto? Odpojili jsme se od našeho JÁ a tudíž jsme smazali i vzpomínky? Je to velice zvláštní. Další fakt jest, že nejsem zdaleka jediný, kdož si pamatuje z dětství ony příhody typu intuice, ovládání myšlenkou a podobně. Nejedná se tedy o vyjímečnost. Takže jedna z možných odpovědí, proč si to nepamatujeme jest, že pro nás naše fantazie byla opravdu reálná. Pro nás to tenkrát byla skutečnost a tudíž si jí nemůžeme pamatovat jako svou nereálnou fantazii. My jsme se necítili vyjímeční. Neb jsme to neřešili. A dospěláci kolem nás se nám moc nesmáli, páč co děláme? Ignorujeme děti. My si myslíme své a vůbec neřešíme co nám dětská mysl napovídá. Bereme dětskou fantazii jako bláznivou s vysvětleím, že jim chybí fakta k pochopení jak vše funguje. Jednoduše v naší společnosti chybí jakýsi článek spojující svět dětí se světem nás dospěláků. S obousměrnou komunikační schopností.

Další věc, která nám lidem schází, je dětská svoboda. Děti si dokáží zpívat kdekoliv se jim zachce, dokáží si hrát všude, kde jim to fantazie dovolí a nestarají se, kdo se dívá, co by tomu řekli, zda neříkají nesmysly či zda je za jejich hru někdo pochválí. Neřeší to. Jsou svobodní. Užívají si život, poznávají a jsou šťastní. Přemýšlím, kde je ona hranice, kdy si dítě uvědomí, že je pozorováno, že může být terčem posměchu. Moment, kdy dítě vymění svou svobodu za pravidla světa. Učíme se toto vše ve škole a nebo je nám to dáno jen tím, že žijeme mezi lidmi? Pravdou jest, že jakmile dítě začne hodnotit způsobem okopírovaným od dospělých, hodnocení stane se jedem bodnutým do čisté květiny dětství.

Nebo proč dítěti není hloupé se ptát na milion otázek? Protože je mezi lidmi nepsaná norma, že v určitém věku děti ještě mnoho neznají a tak jejich nevědomost a otázky tolerují. Ale náhle kde se vzala tu se vzala norma, že od neurčitého věku by se mělo vědět to či ono a už se nikdo nenamáhá dětem vysvětlit, pokud se zeptá. Ba co víc, je terčem posměchu a zostuzení, že to ještě neví! Jedná se o obrovský zločin proti dětem a tudíž lidské bytosti. Dítě si vystaví zeď, přes níž odmítá se dívat dál, neb když se dívalo, zjistilo, že byl za to terčem ponížení. Každý se cítí být člověkem, protože jím každý je. Pocit, že je něco méně nás nutí rychle zapomenout a dělat vše pro to, abychom stejnou “chybu” neopakovali. Leč, málokdo si uvědomí, že chybou je právě ono vyhýbání se stejné chybě. Napřed je třeba porozumět, proč se jedná o chybu a když už, tak kdo vlastně pochybil? Děti by se měli učit jak se učit. Nikoliv instrukcemi, kdy člověku lezou informace do hlavy co nejsnázeji, nebo kolik si zapamatujeme, kolik zapomeneme, kolikrát je třeba zopakovat atd atd. Ale vysvětlením, co vše by si dítě mělo uvědomit, když se učí, co vše by si mělo během učení si osvojit a odnést si do života. Dle mne, nejlepší metodou je ptát se. Neustále se ptát. Ptát se i přes to, že jsme terčem posměchu, dokud nám někdo nedá odpověď. A ne ledajakou odpověď, ale takovou, která nám pomůže porozumět. Jakmile nerozumíme, neměli bychom se ani namáhat si údaje pamatovat. Nejsou jednoduše pro nás cenné. Budou možná v hlavě, ale nebudeme jim rozumět, nikdy je tedy nevyužijeme a tudíž jejich šprtání nám jen sebralo čas, který bychom mohli věnovat poznávání třeba sebe samých.

Začal jsem náhle mluvit o NÁS, místo o dětech. Protože my všichni jsme stale jen dětmi. I to si málokdo uvědomujeme. Dokud děláme chyby, jsme dětmi. I když máme zodpovědnosti, jsme jen dětmi. Respekt si člověk nezasluhuje tím, že je dospělý. Ale tím, že respekt nevyžadujeme.

V dětství je mnoho odpovědí, nebraňme se rovzpomínat. Vzpomeňme si, co jsme dělávali jako děcka a neděláme dnes. Je to snadné, pokud se bráníte že si již nic nepamatujete, stačí pozorovat jiné děti. Okamžitě si vzpomenete na mnohé. Uvidíte totiž sebe.

V mnohém mají děti velice jednoduché, ale praktické myšlení. Vidí řešení jednoduše, protože jsou jednoduchá. Jen se zeptejte dětí, jak vyřešit válečný konflikt. Jednoduše vám poví, pošlete vojáky domů! A proč? Protože jejich mysl není zatížená největším nesmyslem lidstva: penězmi! Nyní mne asi považujete za úplného naivku a blázna. Ale kdo je větší blázen? Kolikrát jste již slyšeli nějakého dospěláka říkat: on si myslí, že je to zadarmo nebo že to u nás roste, nebo že chodíme do práce jen tak z legrace! O kom mluví? O svých dětech! Neustále se vše točí kolem peněz. Jak tedy děti mají rozlišit, co mají dělat? Dokud se ze života radovali, nevěděli o čem peníze jsou. Najednou se jejich radost ze života vytratí, neb jim všichni tvrdí, že bez peněz nemůžou nic a když mají více peněz, mohou si dovolit více věcí a tudíž se více radovat. Dítě se podívá kolem, jak všichni pracují a vydělávají peníze ale nevidí nikoho radujícího se. Jen samé kamenné tváře bez radosti. Co asi se může honit v jejich hlavách? Netuším. Ale mne se honí jediné: nasedáme do monstra, ze kterého je jediná cesta ven-smrt. Toto monstrum sestrojili lidé a říkají tomu všelijak, stát, systém, ekonomika, trh práce, obchod atd. Dalo by se to shrnout slovem „život“. Problém, který je v mé hlavě však jest, že život tímto dostává naprosto zkreslenou tvář o tom, co si lidé myslí že život je. Tato falešná představa o životě je vesele rozsévána a málo lidí si uvědomuje, že život není závislý na definicích vytvořených lidmi...tudíž že život je zcela něčím jiným. Ale pozor, pro každého jedince je život jiný. Proto neexistuje žádná naivní definice.

Je jen jedna:

Život je dar, nikoliv samozřejmost.

Život není čekárna na štěstí

 Štěstí je velice relativní pojem.  Pro každého zasahující jiné hodnoty.  Někdo si připadá šťastný mající děti, rodinu, partnera a pohodový nenáročný život. Pokud toto od někoho uslyšíte, můžete si být jisti, že mají k pocitu štěsí a jakési spokojenosti poměrně daleko. Ano, jsou spokojeni s oním stavem ve kterém se nacházejí, leč přesto přeze všechno jednoho dne se probudí s prapodivným šimráním na hrudi, nevrlí, mrzutí, bez nálady, bez radosti. Neví proč. Dokud mají rodinu a poznávají nové a nové situace ve svém životě, stále je to pro ně výzva prožívat něco nepoznaného. Jakmile spadnou do stereotypu zjiš’tují cosi je opět špatně. Všiměte si, že dokud na sobě pracujete, poznáváte sami sebe a posunujete se vpřed co se porozumění týče, máte pocit vnitřního uspokojení i když jste v jednom kole. Jakmile stagnujete na mrtvém bodě ztrácíte chuť, přepadá vás pocit marnosti a bezvýznamnosti. Proč asi. Že by jste zapoměli kdo doopravdy jste? Lidské fyzické tělo? Jste si tím tak jistí? 

Takových leží na hřbitovech spousta.

Kdo nedokáže být šťastný teď, nedokáže to ani potom.

Bonboniéra života

Každý den nám život nabízí nějakou „sladkost“ v podobě bonbónu. Někdy se pouze jedná o pěkný obal a bonbón je ve skutečnosti velice hořký. A lidé mají volbu si bonbón vzíti, či jej odmítnout. Pravda, mnohdy si lidé ani nevšimnou, že jim nějaký bonbón byl nabídnut.

Někdy ovšem nám život nabídne různé bonbónky najednou a na nás je si vybrat.

Nabídnete bonbón a jak jsem již zmínil, lidé si buď vezmou a nebo nikoliv. Někdo je skromný, někdo si rád vezme, někdo odmítne ač dal by si...ale obecně jste si určitě všimli, že nabízíte-li jeden druh tak lidem nedělá veliký problém si vzít. A dokonce ani zkusit v případě, že bonbón neznají. Jiná volba totiž není.

Nabídnete-li ovšem více druhů, ze kterých si lze vybrat, najednou zjistíte, že lidé si raději nevezmou. Neví co si vybrat a tak si raději nevezmou a nebo sáhnou po bonbónu který již znají. A je to škoda. Leč lidé se podobně chovají i v životě. Raději si zvolí situaci, kterou znají i přesto, že v ní nejsou spokojeni. Že je nenaplňuje. Neb jednoduše neví, jak chutnají bonbóny jiné a tak nemohou porovnat. Neznají kontrast. Často můžete tyto tendence sledovat s jídlem a to jest přesně to co dokáže reklama (KFC, Mc Donald...).

Úplně nejčastěji se to týká vztahů. Rozejdete se a Váš další partner je mnohdy téměř totožný s vaším partnerem předchozím. Jednoduše „intuitivně“ sáhneme po tom, co již známe. Bojíme se nových příchutí. U některých lidí takovýto strach vzniká právě po zkušenosti, kdy sáhli po hořkém bonbónu a proto se raději stáhnou zpět ke svému starému dobrému známému.

Samozřejmě v životě to nechodí tak jednoduše jako když si vybíráme bonbón, minimálně proto, že situaci v životě musíme dotáhnout do nějakého konce – nelze vyplivnout když nám „nechutná“. Nelze ochutnat všechny bonbóny během půl hodiny a pak se zaměřit na ty nejchutnější.

Ovšem když nám život dává možnost si vybrat, určitě stojí za to se pozastavit a zamyslet se po jakém „bonbónu“ sáhnem. Kouknout se na situaci z vícero různých úhlů, kde i paralela s bonboniérou může pomoci při rozhodování...neb si snázeji uvědomíme, co nás na dotyčným skutečně přitahuje: něco nového a nebo naopak něco s čím si myslíme umíme již pracovat a proto bychom v tom měli býti lepší a mít lepší výsledky? Co když dotyčná osoba volí z naprosto stejného důvodu?

Největším pomocníkem je klást si otázky. Dobré otázky. Láká mne má fantazie a představivost spíše než daný bonbón? Je to obal co spouští mou představivost? Je to popis příchuti? Znám příchuť leč neznám bonbón? Nebo znám „výrobce“ ale nikoliv novou příchuť? Sahám po tomto bonbónu jen proto, že jej prostě „znám“ leč nikdy neochutnal?

A teď přichází další možnost, možnost, která nám velice často uniká. Potřebujeme vůbec bonbón? Umělé cukry, různé konzervanty, chemicky nasimulované příchutě... není lepší třeba jahoda? Borůvka? Čerstvě utržené ze zahrádky? Nebo u lesní cesty? I takové nám život nabízí, leč k takové volbě je mnohdy třeba změnit kompletně náš přístup k životu.

Bonboniéra života má mnoho podob. Je jen na nás zda a co si vezmeme.

Jinými slovy, život se odráží zcela všude a v tomto musím souhlasit s větou vyslovenou v novější verzi filmu „Karate kid“ s Jackie Chanem: „Kungfu je ve všem co děláme“

A s životem je to totéž: „Život se odráží absolutně ve všem kolem i vně nás...aneb my jsme oním skutečným odrazem...“

Bonbón Vám nikdo nedá, pouze nabídne...volba je již Vaše.

"Tekutí" lidé

Lidé jsou jakési tekutiny, buď číré, čisté a chutné jako je voda, nebo mohou býti kalné, odporné, nechutné, sladké, kyselé, hořké, trpké, horké, studené....

Lidská těla jsou zase nádoby, v nichž ona tekutina jest. Nádoba se stává potěšením při pití chutné životodárné, čisté a osvěžující vody... čili jde o jakýsi bonus. Může být krásně tvarovaná, malovaná, různé materiály...prostě dle vkusu jedince může býti radostí a nebo jen nástrojem. Podstatný však stále zůstává obsah nádoby. Když nám chutná obsah, dokážeme se doopravdy těšit i z nádoby. Proč jí taky přehlížet, že? Každopádně žíznivého jen hrnečkem nepotěšíte. Ovšem některé nádoby mohou býti vyprahlé, prázdné, suché, prasklé...

Prostě jako lidé. Tekutí lidé...ve svých nádobách.

Někteří však zůstali už jen nádobou, bez tekutiny...na nás ostatních je, abychom je zase naplnili. Každý trochu a nebude prázdných nádob...

Proč „Walls free“?

Ano, otázka může znít, proč zrovna „walls free life“? Čili proč „život bez zdí“? Jak napovídá již samotný titulek, v mém vnímámí je tento svět plný nesmyslných zdí, které vůbec k životu nepotřebujeme. Neochraňují nás, nic nám nedávají, nerozvíjíme se díky nim, ale spíše nám ještě berou možnosti a svobodu. Jsou to pouze pomyslné zdi - nejsou skutečné, ale v jisté alegorii fungují velmi podobně.

Texty, které zde uvádím nemusí být plně reflektující mé momentální rozpoložení či smýšlení. Některé texty a postřehy mohou být již pěkných pár let staré a já je jednoduše přepisuji z ručně psané podoby do podoby digitální. Vím, že mnohé texty u některých z vás vyvolají nevěřícné kroucení hlavou až svým způsobem výsměch...budou to nejspíš jedinci, kteří věří vědeckým principům a opírají se plně o ně. Musím poznamenat, že i já jsem v této kategorii kdysi byl. Ale věci se mění. Budu-li mluvit za sebe, pochopil jsem jednoduše, že dnešní věda, ač jí v mnohém respektuji, je žel řízena ubohou nabídkou a poptávkou čili na prvním místě motorem vědy je moc a bohatství. Což je velmi špatná kombinace pro lidskou discíplinu, která ovlivňuje životy nejen lidské, ale život celé naší planety. Proto jsem opustil od naprosté důvěry vědě jako takové. Beru jí velmi s rezervou. Proč?

Protože věda opomíjí ne-li přímo ignoruje ten nejdůležitější stavební kámen ve svých závěrech – lidské vědomí. Ano, vědomí – bez něj žádně pozorování či závěr neučiníte. 
A když se ohlédnéme do jakékoli starodávné kultury žíjící před námi, předávali nám různá moudra. Moudra, která měla potomkům ukázat směr, pomoci k uvědomění si skutečných základních principů fungování Vesmíru.

A o kterých dnešní „spiritualisté“ otevřeně mluví. Slovo je v uvozovkách úmyslně, neb ani tyto neberu příliš vážně, neb i u těchto „spirituálně“ rozvinutých lidí často hraje hlavní roli moc či bohatství. Takže mnozí pouze kopírují a rozvíjejí „moudré myšlenky“ leč bez porozumění a tak mohou zrovna tak napáchat více škody než užitku.

A o tom to jest. Otevřít oči. Nenasazovat si klapky jakmile nám někdo ukáže jednu možnost takže bychom nebyli schopni vidět možnosti jiné, které mohou přijít později. Rozhodně to neznamená se jim vysmívat, či je ignorovat. Ne, jednoduše je dobré mít respekt k druhým, ale to neznamená je slepě následovat jen proto, že Vám ať už záměrně či nevědomě neukázali jiné možnosti...

Proto život bez zdí. A nemluvím pouze o vědě či spiritualitě. Například i zákony tak jak je dnes znáte, nejsou ničím jiným než omezujícími nástroji - mnohdy vytvořeny z dobré vůle mající upřímný pozitivní úmysl, leč zákony jsou pouhé pilulky potlačující veškeré symptomy avšak neodstraňují a neřeší příčinu...

Takže mé texty nepředkládají „řešení“ a ani netvrdí, že jsou pravdivé...jsou jen inspirací pro vaší mysl, pro vaše vědomí...netoužím po uznání, toužím jen po skutečně vyspělé společnosi lidí a nikoliv společnosti robotizovaných zombie... co nekladou si otázky...

Středověk neskončil...středověk trvá...

Neviditelný čajový malíř

Občas v práci jen tak mlčky sedím a přemýšlím nad nějakým problémem (o který se většinou spolehlivě postará nespolehlivý počítač) což se přihodilo i poslední pondělí. Můj zrak byl nepřítomně hledíc na můj hrnek s horkým čajem (černý rybíz s rebarborou) takže se z něj ještě kouřilo. I když, abych byl přesný, tak spíše pářilo. V tom jsem si však všiml, že na povrchu čajové hladiny je jakási “rosa” vznikající právě onou horkou parou a kterak se měnil tanec páry, tak se měnil i obraz na hladině čaje. Neuvěřitelné obrazy, je to doopravdy jak pozorovat neviditelného malíře a jeho tahy štětcem…momenty, kdy přemýšlí jaký tah udělá příště, kdy se nic na hladině neděje…a náhle hladina exploduje tahy štětcem do všech možných směrů naráz!

V určitých momentech se na hladině objeví tvar, který byste očekávali vidět z ptačí perspektivy a nebo spíše ze satelitů = tvar připomínající komplexní řečiště. A možná Vám to připomene blesk za bouřkového počasí, který se na hladině objeví zrovna tak náhle a téměř tak krátce jako ten skutečný na obloze.

Není to poprvé, co jsem si toho všiml, takže je to řekl bych běžný jev. Při příštím šálku kávy či čaje, vzpomenete-li si, můžete tedy i Vy sledovat tahy štětcem neviditelného malíře … :o)

Vytvoření stránky POSTŘEHY

Pamatujete si z dob svého dětství, kdy jste na zemi našli kousek barevného sklíčka, nejspíš z rozbité lahve a nebo kousek červeného či oranžového rozbitého odrazového sklíčka? Já ano, byl to v tu chvíli můj obrovský poklad, který jsem si tenkrát schoval a bavilo mne skrze toto sklíčko sledovat svět všude kolem, zejména oblohu a mraky. Tenkrát to pro mne byl úžasný objev! A takovéto maličkosti nás obklopují každý den a já se rozhodl se o některé postřehy z všedního života podělit na této stránce. Stránce o maličkostech, které potěší …alespoň mne :o)

Kouzlo!

Všimli jste si někdy, jak my lidé žijeme své životy? Lidé se narodí, chvíli se radují a hrají si, pak se pokouší pochopit co je špatně, že si s dospělákama nějak moc nerozumí a ve snaze to napravit se jim snaží vyrovnat a to je ta zbylá část života. Ta část, v níž se chováme vlastně podle vzorečku: AŽ to či ono, TAK se budu radovat! Respektive, dlouho se trápit a na konci se nepoměrnou malinkou chviličku radovat.

Hmm, ale proč až pak? A proč jen chviličku? Když na chvíli pomineme čas, tak víceméně náš život je jedno veliké úžasné kouzlo :)

Příklad: chcete být nejlepší zahradník široko daleko. A tak řeknete abrakadabra a tradááá je z vás zahradník! Jo, že ono to tak nefunguje? A kdo vám to řekl? :) Ovšem že to tak funguje! Jak jsem již řekl, odmyslete si čas a je to přesně jak říkám. Prostě KOUZLO!

Takže jak by probíhala má cesta k zahradnickému řemeslu? Začnu se učit, vše zkouším, poznávám každou květinu, poznávám přírodu a dělám chybičky, ale to vše mě vede k onomu momentu, ve kterém ze mne bude “úžasný” zahradník!

Cokoliv je mezi, od momentu současného do momentu "budoucího" a touženého, je cosi, co pro nás v tuto chvíli neexistuje. Tak proč se tím trápit! Teď se můžeme radovat stejně, jako víme bychom se radovali kdyby to kouzlo fungovalo jen lusknutím prstů. Protože ten moment, kam směřujeme, se skládá z každičkého pohybu, z každičké myšlenky, události, poznání a mnoho dalšího jenž naplňuje onu spojnici mezi momentem nynějším a momentem touženým. Ten se skládá z toho všeho. Tak proč se tedy radovat jen z celého kompletního balíčku? Každá část je radosti hodná ne?  A kdy jindy se z těch kousíčků poskládaných v balíčku radovat, když ne v momentě, kdy je do balíčku vlastně skládáme?

Každá cestička k cíli, v němž prožíváme radost z úspěšného dosažení, je vlastně onou radostí roztaženou až k samotnému počátku, kdy jsme se pro svůj cíl rozhodli.

A to jest právě to kouzlo, proměňující každou "starost" v neomezenou radost.

I náhrdelník se skládá z malých kamínků, které jsou krásné sami o sobě.