Samozřejmost...

V dnešné době klademe na děti nemalé nároky, s čímž přicházejí různé frustrace a nepochopení v obou směrech. Jak dětí vůči rodičům tak rodičů vůči dětem.
Máme pocit, že když dítě dokáže ovládat moderní technologie, jako třeba tablet či mobilní telefon lépe jak my, tak jim nejspíš vše jde mnohem snadněji. Nejde. Ono i to, co ovládají na zmíněných zařízeních nemá moc společného s porozuměním či pochopením. Jednoduše jde o jakési spojení akce s reakcí, případně sekvence akcí k dosáhnutí požadované reakce.

A stejně je to i s jejich učením. Nejen informačních faktů, ale i základních schopností, které my dospěláci považujeme za samozřejmost. Například schopnost slyšet řadu jednotlivých písmenek a umět si je spojit v slovo. I tomu se děti musí naučit! Některým to jde snázeji a některým hůře. Žel vyplňování volného času sledováním jakéhokoliv obsahu v TV, na tabletu či telefonu, dětem získání těchto schopností značně oddaluje ne-li zcela znemožňuje.

Třeba v případě dětí vyrůstajících ve vícejazyčném prostředí, jejich používání vícero jazyků jim přijde téměř samozřejmé a my se nad tím taky příliš nepozastavujeme. Ale je tomu až kolem čtvrtého roku jejich věku, kdy si uvědomí, že mluví dvěma a vícero jazyky!
Jinými slovy ono spojení se musí prvně vytvořit a rozvinout. Není v našich dětech automaticky.

Co my vnímáme jako samozřejmost se děti musí naučit. A jelikož dospěláci to mnohdy berou právě jako samozřejmost, nevěnují dostatečné množství času, aby to své ratolesti naučili. A tak se setkáváme v dospělosti s jedinci, kteří postrádají různé sociální, emoční, komunikační a mnohé jiné schopnosti, neb jim nikdo nepomohl je rozvinout tak, aby s nimi uměly pracovat.

Při setkání s takovými lidmi jsme ovšem velice rychlí soudit používajíc různá barvitá oslovení a hodnocení. Jedna z mála věcí, kterou naše děti učíme asi nejlépe.

Také důvod, proč nebývá lehké pomoci lidem s nedostatečnými schopnostmi žít ve společnosti lidí. Jejich častou obranou bývá totiž útok, neb to jest to jediné na co jsou v dnešní společnosti zvyklí - útok posměchem, výsměchem, narážkami, urážkami, nadávkami atd.
A mnohdy to jediné, čeho se jim dostávalo místo vysvětlení či snahy pomoci jim danou záležitost pochopit.

Vztah Slunce Země

Turn the combined effort upon the Sun,and you will understand the Earth. (III.27)

Směřuj veškeré své úsilí ke Slunci,
a porozumíš Zemi.

Po pravé straně páteře, počínaje vrškem naší hlavy a konče někde v oblasti pasu, je takzvaný "kanál" Slunce. 

Máme fyzické objekty kolem nás, celý Svět. A pak tu jsou myšlenky o těchto věcech, jak je vnímáme v našich  myšlenkách. Čili "hmotné" myšlenky. 

V tomto kanálu běhají ony hmotné myšlenky, proto porozumíme-li tomuto kanálu, porozumíme i Zemi. Respektive, porozumíme-li jak tyto myšlenky vidí objekty kolem nás. A jelikož nevidí věci správně, jedná se v podstatě o myšlenky s negativním efektem.

Co se kanálů týče, je jich samozřejmě více (viz příště), je jimi protkáno celé naše tělo a vznikají jako první - ještě než se kolem nich v děloze začne tvořit tělo. Nelze je spatřit pouhým okem. Takže si je představte třeba jako nervovou soustavu, ale mnohem mnohem jemnější, jako by byla vytvořena ze samotného světla. 
Samotná nervová soustava, všechny žíly, tepny a celá krevní soustava, dokonce i kosti a svalovina... to vše se tvoří a formuje právě kolem těchto kanálů.
V knížce je přímo napsáno, že se tvoří jako "led" kolem větviček stromu, takže naprosto celá struktura našeho těla je vlastně perfektním odrazem této sítě světelných kanálků.

Bakterie obrazem

Lidé si velice často říkávají různé afirmace či opakují mantry doufajíc, že jejich život se tím změní k jejich obrazu. Je to tak trošku móda řekl bych, možná trend? A nebo docela obyčejný obchod a snaha držet si většinu lidí dál od sebe?
Jen úvaha, ale pravdou jest, že zvuk či přímo vibrace o určitých specifických frekvencích opravdu mění nejen fyzikální podstatu hmoty. To jest prostě fakt.
Je taktéž fakt, že myšlenka dokáže měnit svět ne-li přímo celý Vesmír.

Ovšem je tu ještě jeden rozhodující fakt a sice, lidé jsou líní a pohodlní. Nechtějí nic měnit.
A když se všechny tyto fakta spojí musí jednoznačně někde být ti, kdož toho nějak využijí.

Poznej sebe a poznáš celý Vesmír.

 a možná...

...Poznávej "Vesmír" a poznáš sebe. 

Pozorujeme-li bakterie, zjistíme, že se jedna bakterie dokáže za svůj krátký život naučit čelit hrozbám jako jsou třeba antibiotika. Ve většině se tomu naučí za dobu několika generací, ale naučí. Ale jak??
Když bakterii něco zabije, jak může další generace býti vůči danému "zabijáku" odolná? Od kud se to naučili? Kde vzali tu informaci?
Dále taky zjistíme, že když bakterie změní své prostředí, přizpůsobí se a vznikne nový druh bakterie. Ano, z téměř jakékoli bakterie se může stát jakákoli jiná jen tím, že změníme její prostředí. Takže z přátelské se může stát agresivní nepřátelská a nebezpečná.
Co je oním prostředím co změní bakterii? Potrava. Jinými slovy, co stráví musí v nějaké podobě vylézt ven. U přátelských bakterií to většinou chodí tak, že škodlivé látky se přemění v méně škodlivé, se kterými si naše tělo snázeji poradí.
U nepřátelských to však může být tak, že z něčeho zdánlivě neškodného vytvoří přímo toxický materiál. A toto přostředí jim vytváříme my sami.

A tak když se podíváme na naše nejmenší souputníky Vesmírem, okem pozorujícím a poznávácím, možná objevíme a pochopíme kousek sebe.
Může fungovat mantra? Či afirmace? Stačí to? A nebo je třeba více? Či méně v některých případech?

Stejně jako bakterie potřebuje změnit potravu ke své přeměně, je třeba změnit i naše prostředí neboť čistě náše osobní duchovní potrava v podobě přesvědčování se, že dokážeme více, že zvládneme více je stále jen jakýsi "plánek" podle kterého se dostaneme k našemu cíli. Ale dojít k němu, k tomu je třeba vyrazit na cestu a podle plánku se řídit abychom nezabloudli a hlavně je třeba jít tak dlouho dokud nedojdeme do cíle.

A pozor, u bakterií se můžeme naučit ještě něco - DNA funguje trochu jinak než si myslíme a hlavně: smrtí to opravdu nekončí.

Bez práce nejsou koláče

Je to velice zvláštní, ale následující myšlenka ve mne sídlí už poměrně dlouhou dobu. Sem tam vždy vykoukne na povrch a ubezpečí se, že o ní vím.
Vím. A hádám, že nejsem sám leč otázka jest, zda ostatní chtějí vidět. A nebo si volí dobrovolně zůstat ve svém sladkém krátkozrakém nevědomí?
Oč jde - nejlépe to asi pochopíte na tématu, které je všem blízké a sice naše zdraví. Určitě jste vypozorovali bezpočet různých článků na téma jak vylěčit mnohé neduhy a bolístky. Do jisté míry to lidi přitahuje, neb jinak by

a) na popisovanou metodu v daných článcích nikdo nepřišel
b) nikdo by se nenamáhal se o ní podělit
c) nikdo by to nevyhledával a tedy nečetl a tedy
d) nedali byste mi nyní za pravdu, neb pevně věřím jste si toho taktéž všimli :o)

Problém nastává, když narazíte již na cca desátou metodu, jak zaručeně vyléčit jednu a tu samou nemoc. Jak to tedy je? Fungují opravdu všechny? Nebo si to lidé vymýšlí? Nebo že by bylo úplně jedno čím se lidé léčí pokud je ve hře známý efekt placebo?

A to jest o čem chci mluvit. Nálepky, kterými se označí něco naprosto jedinečného a úžasného takovým způsobem, že to lidé vnímají spíše jako negativní faktor.
Co je vůbec špatného na placebu? Nedokazuje snad, že naše podstata je daleko mocnější a zároveň křehčí než jak je na první pohled patrné?

Uvědomují si lidé vůbec, že se bavíme o neomezených možnostech? Ne nadarmo se říká "víra hory přenáší". Co se ovšem za pojmem víra skrývá, to si upřímně dokáže představit jen málokdo.

A tak se stalo, že lidé uvěřili v moc léku místo v moc jejich těla či vědomí. Myslí si, že to lék je vyléčil a zcela opomíjí dokonalou práci nejen fyzického těla, kterak neúnavně pracuje na hojivých procesech. Místo aby rozvíjeli svou sílu uzdravit se pomocí víry, tak raději označí tuto víru za negativní efekt "placebo" při hodnocení fungování léku. Ano, v hodnocení léku to dokazuje jeho neúčinost a je to tedy svým způsobem negativní hodnocení, ale pouze z poheldu léku. Z pohledu lidské bytosti je to přesně obráceně!

Ale natrefil jsem různé metody na léčení téhož, ať už jde o lékařskou komorou uznávané metody a nebo o metody alternativní. Nevypovídá to o něčem? Třeba o faktu, že lidé opravdu mají schopnost se uzdravit pomocí jim nejdostupnější metody, která se zcela liší od metod jiných, které pomohli zase někomu jinému? A proč někomu pomůže a někomu ne? 
Tady se procházíme na velice tenkém ledu, ale já osobně si myslím, že zásadní rozdíl co do účinosti jakékoliv metody spočívá právě ve zmíněné víře... ani ne tak v lék, jako v jakési vyšší vědomí a intelekt. Pro někoho to jest příroda, pro někoho Bůh, pro někoho vyšší Já. Ať už jde o cokoli, ve výsledku jde o akt, čili o čin, krok vpřed v doprovodu s odhodláním, kterému předchází záměr, jakýsi cíl... a kterou cestu si člověk zvolí k dosažení cíle je už na něm a na jeho okolnostech či možnostech...každopádně k cíli nikdy nevede jen jedna jediná cesta. Kdyby vedla, lidstvo by bylo jak přes kopírák.

Já jsem tím, čím prokáži že jsem.

Kdo četl Bibli dozajista ve větě poznal takzvané jméno "nejvyšší bytosti" - Boha.
A znalejší již vědí, že v této větě je skryto mnohem více. Ono to vlastně není vůbec skryto, lidé si jen zvolili krátkozrakost a nevidí ani to, co jim je postaveno přímo před nos.

Už jsem to zmínil v jiných svých textech, nebo alespoň naznačil, takže proč to nenapsat ještě jednou. V podstatě v onom jménu jest metoda:

Záměr (cíl) - čin (vykročení k cíli čili nástroj tvoření) - myšlenka (mít stále na vědomí náš cíl a vytrvat)

A neb, přímý překlad jména z hebrejského tetragramatonu, kde každé písmeno má svůj význam: 

1. Síla (námi dodána)
2. Pohybující se po struktuře či dle vzorce (dodána naší myšlenkou)
3. Vytváří aktivitu
4. Vedoucí k finální formě.

Bod 2 a 4 jsou totožné, kde 4 je hmotná verze nehmotné 2. To celé může být také známé pod pojmem "svatá trojice".

Toť celé kouzlo, které není žádným kouzlem. Nezáleží tedy přímo na cestě, záleží hlavně na záměru, na dodané energii a výsledek se dostaví vždy, bez vyjímky. Ano, je to opravdu tak prosté a neb české známé "bez práce nejsou koláče" :o)

Bubny života...

Možná trošku zvláštní název říkáte si...
To co mám na mysli jest naše vnitřní síla, enerie, jakýsi vnitřní bubeník, který udává rytmus a tempo v našemu životě.
Všiml jsem si toho spíše na sobě, asice že lépe funguji v jakémsi "stresovém" prostředí. Ve skutečnosti však nejde o stres, ale o svižný proud života.
Mám raději, když musím zvládnout více na oko nezvládnutelných úkolů, neb pak nemám prostor na lelkování a vymýšlení nesmyslů, nemám sklony k lenivění ani odkládání. Jakmile se jednou rozjedu, je snažší vytrvat v onom tempu.
V podstatě jako když si pustíte nějakou rytmickou hudbu - nakopne vás a vystrčí ze židle. Téměř v každé hudbě rytmus udávají bubny a čím svižněji a rytmičtěji znějí, tím víc energie vám dodávají jít vpřed.
Takže co jsem tím chtěl říci? Má to vůbec nějkou pointu? Ano, má. Lidstvo je udržováno ve velmi laksní ležérní náladě.
Co to povídám možná si teď říkáte...vždyť dnes žijeme ve stresu, nevíme kam dříve skočit abychom uspokojili alespoň naše základní životní potřeby a já vám teď budu tvrdit, že jsou lidé vlastně v "klídku"?
Ano. Jsou. Starat se o své základní životní potřeby jest přesně to, co nás nemotivuje. Co nás udržuje právě v oné škatulce, kde se nebráníme, kde se neptáme, kde se prostě snažíme jen přežít a doufat, že nám všichni dají na chvíli pokoj.
A to jest onen problém.
Je třeba udělat určitý krok navíc v každém dni a nechat znít naše vnitřní bubny, s každým extra úderem probouzíme náš skutečný živel reagující na rytmus našich bubnů. Nebojte se bubnovat. Občas nebudete vědět kudy kam a právě v onen moment si představte nějakou melodii, kterou máte rádi a nebo si ji rovnou pusťte... nechte se unést na chvíli a uvidíte, co vám váš živel napoví...postaví vás na nohy a řekne něco ve smyslu: "Já se nevzdám!"

Jablečné šaty

Příroda občas dává vodítka pomocí detailů a je jen na lidech, zda si těch detailů všimnou nebo ne. Mne třeba nejednou zaujalo obyčejné jablíčko. Většinou ta červená, neb mají lépe viditelnou strukturu na svém povrchu. Nevím sice jakou nápovědu by nám tímto příroda mohla dát, ale stojí za povšimnutí.

Mám 2 jablíčka ve foto sbírce zajímavostí.

1. 
První jablíčko, ač to tedy není z fotky tak moc patrné, má poměrně ostrou hranici mezi velmi červeným zbarvením a jen takovým nádechem. Jako kdyby Sluníčko svítilo opravdu jen na tu červenou část a ten zbytek byl zakryt stínem? Netuším, ale je to fascinující jak příroda funguje a pracuje. Kterak výsledný obraz může zaujmout avšak mnohdy trvá měsíce a možná i roky, než se takový obraz vytvoří. Takže přírodu nepodceňujme. Má času dost - to lidé neustále někam spěchají a neustále si něco namlouvají.

2. 
Jablíčko číslo dvě, je ještě zajímavější. Jak je patrné z obrázku, je to jako kdyby barva na jablíčku byla pouze nějakou látkou, jakýsi šaty jablíčka. A najednou tato látka z nějakého důvodu praskla a „obnažila“ kousek jablíčka. Zajímalo by mne, jak k takové poruše látky šatů jablíčka může dojít...opravdu by mne to zajímalo :o)

Temnota vs světlo

Lidé věří mnohému a občas věří i nečemu, co nemá zcela žádné opodstatnění, ale jednoduše to bylo lidmi přijato jako “normální”. A tak se lidé snaží vyřešit a vylepšit toto “normální” tak, aby si maximálně usnadnili život maximalizováním zisku s minimální snahou ve světě, který je “přirozený” (splňovalo jejich představu života stejně jako jí mají zažitou z dob “přirozené”).
Ano, zakládní rozdíl, který si mnohdy lidé již neuvědomují. Normální NENÍ přirozené a nikdy nebude. Normální je odvozeno od Normy, čili kýmsi stanovené hranice či limitu, které se obecnou veřejností přijímají jako přípustné, ale jakmile hranici překročíte, ať už děláte cokoliv, je to přijímáno jako nepřijatelné. A tak se celý život pohybujeme na jakési hraně, kterou si lidé sami vytvořili. 
Na druhé straně “přirozené” je odvozené od “zrození”, čili něco s čím jsme se narodili a co bylo nejen lidem dáno. Takže je třeba přirozené se bránit, je přirozené se bát a je přirozené se radovat. Lidé ovšem přirozené nahradili “normálním” a určili čemu je normální se smát a čemu se smát nesmí, čeho se lidé mají bát a čeho ne, čemu se nesmí bránit respektive co je normální obrana a co nepřijatelná. Normální či nenormální, jdou-li lidé proti nečemu co je přirozené – vždy si koledujeme o malér.
Jak je to tedy s pomyslnou temnotou a světlem v naší společnosti? Existuje nějaké řešení? Nějaký lék, kterým může být lidstvo vyléčeno tak, aby lidé dokázali žít v míru, beze strachu, ve spokojenosti, radosti a naplnění? Existuje. Vždy existovalo a vždy bude existovat. Je tu stále s námi. Použiji-li obrazné přirovnání, představme si jakousi obrovskou podzemní jeskyni a možná uměle vytvořenou vytesanou halu. Můžete si ji představit jak chcete, neb tato představivost je opravdu uplatňována v naší společnosti. Takže můžete tam vytvořit různé ochozy, schodiště, chodby, komůrky atd atd. Ale abychom pochopili jak jsme tam došli, tak se přesuňme kamsi do dávné minulosti. Čili nemáme elektřinu a nemáme ani svíčky. Jednoduše jsme v podzemí a najednou lidé objeví oheň a tak si občas zatopí. Zjistí, že s ohněm přichází světlo a s ním se “podzemní” aktivity mohou rozšířit o mnoho čiností, které po tmě nešlo dělat vůbec a nebo jen velmi omezeně. Čili moment, kdy jsme dosáhli jakési hranice našeho pomyslného “Vesmíru” a tím jsme naše hranice posunuli - neb my jsme součástí onoho Vesmíru. A nyní s posunutými hranicemi vidíme nové možnosti. A tak se snažíme vymyslet, jak onen oheň zkrotit a využít mimo jiné k efektivnějšímu osvětlení. Z historie známe různé metody. Lidé objevili, že smola hoří a tak vznikali louče. Ovšem toto jest kdy, podle mne, doopravdy vzniká doba temna. Neboť světlo nedosáhne do všech koutů oné “haly” či systému chodbiček a síní. A tak vznikají stínem zahalené temné kouty, z nichž je možno vidět osvětlené prostory, avšak z osvětlených prostor není vidět do temných koutů. Lidé jsou v osvětlených prostorech více důvěřiví – méně ostražití stejně jako jsou lidé ve dne, světlo jim dodává pocit určitého bezpečí. Lidé si uvědomují i tyto možnosti a tak jich také využívají. Nejsou vidět ale mají přehled, čili mohou dělat něco, co normálně nemohli - jednoduše proto, že by jim to nebylo ostatními dovoleno.

Dostali možnost a využili ji. A tak se společnost vyvíjela. Vymysleli svíčky, svícny…avšak i svíčky dohořívaly a tak sem tam se naskytl nějaký ten temný koutek, který byl jinak osvětlen. Samozřejmě s pomocí umělého světla lze šálit náš zrak, neb jej nemáme vyškolený – není žádný školitel, který by nás učil, a tak i v osvětlených prostorech se nalezla možnost, jak vytvářet iluze, kterým lidé veřili avšak v realitě vypadal skutečný obraz zcela odlišně. Opět, lidé využili svých nových poznatků a tím si opět rozšířili své hranice Vesmíru.Jenže to jest onen problém. Společnost jako taková pochopila, že ať se snažíme sebevíc, stále to nefunguje jak jsme si představovali a tak vznikají pravidla, abychom mohli potrestat ty, kdož využívají temných koutů k nekalým činostem podkopávající snahy všech ostatních. Opět, s pravidly vzniká zcela nový prostor možností. Opět jsme rozšířili náš Vesmír. Lidé došli k nápadu, jak vyrábět elektřinu, poté jak ji využít a přeměnit na světlo. Žárovky osvětlují mnohem více a stabilněji. Leč i žárovky praskají a musí se měnit, občas generátor elektřiny selže, občas se drát přeruší ci přetrhne. Opět jsme vystavováni oněm možnostem, které i ti, kdož žili ve svělte, rozpoznají jako “příležitost” a využijí ji. Jednoduše neodolají, neb se naskytla možnost přímo pod jejich nosem. Ano, řešení by bylo naučit lidi odolat těmto pokušením využívat temných koutů ku svému osobnímu prospěchu, ale tam dojdeme později.Takže máme už vysoce rozvinutou podzemní společnost, využívající neskutečně složitou síť osvětlení a pravidel, omezení a regulací a lidé jsou stále víc a víc nešťastní. Proč? Protože i když už dokážeme osvětlit všechny kouty, vytvořili jsme si “virtuální” temné kouty pomocí pravidel a přerozdělováním moci. Jak? Jednoduše, někdo totiž má přístup do zákoutí kam nikdo jiný nesmí, nemá povolení…čili o to sofistikovanější je způsob, kterým mohou “podvádět” a konat ono “temno” za světla. Jak prosté že?Jak z toho ven?
Jednoduše. Začněme si klást otázky.
První otázka: proč vůbec lidé potřebují umělé světlo pod zemí, když na Zemi je přirozené světlo ze Slunce?
Druhá: Proč vlastně lidé šli pod zem? Potřebují být pod zemí??
Třetí: jak se vyhnout temným koutům na Zemi? Neb i tam se střídá den s nocí, ačkoliv vždy jen půl na půl.

Odpovědi: proč? Protože z počátku se tam cítili býti chráněni pčed okolnim neznámým světem. Společnost lidí se vytvářela čistě jen a jen z důvodu, že lidé chtěli mít řekněme “pohodlný” spánek. Ovšem ve spánku nepotřebujeme světlo žádné. Ve spánku odpočíváme a tak světlo naopak zcela ruší náš PŘIROZENÝ cyklus. Jsme na planetě, která se točí. Temnotu potřebujeme. Dobíjí nás. Není zla ve své podstatě, lidé ji pouze zle zneužívají. Lidé tedy mohou v klidu opustit onu podzemní místnost, neb jí nepotřebují. Mohou jít na Sluneční světlo, kde jim je každý den dopřána doba na spánek, v němž se dobíjí. Čím více světla máme, tím méně energie potřebujeme z temnoty. Čím méně světla máme, tím více se potřebujeme dobíjet v temnotě. Zcela dokonalé řešení. Ovšem ať už máte sebevíc světla, stejně potřebujete onu špetku “temnoty” k úplnému dobití baterek. Je to jak JIN a JANG…obojí je potřeba.
Zmínil jsem, jak tedy naučit lidi, aby nezneužívali oněch temných koutů ku vlastnímu prospěchu…neb i na povrchu zemském při dením svělte lze dosáhnout téhož výsledku jako pod zemí, s tím, že zde máme přirozené světlo, které se nepřerušuje, před nímž se můžeme pouze schovat.I zde jest řešení. Zlo jako takové, by nikdy nemohlo existovat bez dobra…a dobro zase nemůže existovat bez “zla”. Ovšem ono “zlo” může mít přirozenou podobu jako jsou třeba bouřky, přírodní kataklizmata atd…pomocí nichž vznikají obdivuhodné přírodní scenérie, které nás mohou naplnit úžasem. Je tu třeba Slunce, které může být zcela smrtelné, ale přesto respektujíc jej přináší život a radost. Zrovna tak voda, zem, či vzduch…a tak není třeba učit lidi aby nevyužívali temných koutů, je třeba je učit respektu. Nebudeme-li respektovat kohokoli či cokoli, vrátí se nám to vždy v nějaké jiné podobě. Jakmile toto lidé pochopí, pochopí, že naše hmotná podstata má další mnohem jemnější, kolem které se ona fyzická podstata formuje do podoby, kterak ji známe pomocí našich “smyslů”.Lidé se jednoduše musí chtít učit. Nutit je nelze. Ale většina z nás, pokud nečemu rozumí – skutečně rozumí – již nedělají více chyby, které dělali v nepochopení. Nebo myslíte, že lidé si budou řezat prsty na své levé ruce, jen proto aby nemohla vzít nic co by mohla mít ruka pravá? Zní to legračně, ale to jest přesně k čemu by lidé došli, když porozumí :o) 
Čas, prostor, začátek či konec je totiž přesně to co lidé vnímají jako skutečné, leč to jsou přesně ony iluze, které když odstraníme oním “porozuměním”, lidé ihned pochopé že cokoliv uděají udělají sami sobě. Podvedou-li druhého, podvedou sebe. Ublíži-li druhému, ublíži zejména sobě. A o to víc budou respektovat jeden druhého, když pochopí kterak funguje celý Vesmír – dosáhneme-li hranice Vesmíru, rozšíříme je okamžitě naší existencí o obrovský kus nových možností. Čili zaseli jsme semínko (krůček), které se změnilo v obrovské moře možností (strom). A semínka mají různou podobu…zaseješ vítr, sklidíš bouři. Zaseješ semínko tím, že ublížíš, nechtěj raději vědět co za úrodu můžeš sklidit…

Ony krůčky rozeberu příště.

Práce šlechtí, proto šlechti práci...

You must cultivate your practice,
over an extended period of time. (I.14A)

Musíš šlechtit svou praxi
po delší časový úsek.

Nic nelze uspěchat bez následků. Spravit situaci nelze jen tak lusknutím prstů, neb to, že daná situace vznikla na prvním místě bylo výsledkem mnohdy velmi dlouhého vývoje událostí. Jako třeba chcete-li narovnávat mladý stromek, který vyrostl trochu křivě. Taktéž nelze očekávat, že se tak stane během jediného dne – bude potřeba poměrně dlouhého časového úseku k nápravě.

A tak dejme tomu, že třeba cvičíte pózu Prasarita Padottanasana (kdy stojíte rozkročmo v předklonu tak, že se temenem hlavy dotýkáte podlahy). Někteří lidé, jako třeba já, mají hoooodně velikou mezeru mezi podlahou a hlavou. A tak si představte štos papírů, kterými tuto mezeru vyplníte. V mém případě hádám to bude několik tisíc listů. A nejlepší rychlost k dosažení svého cíle jest každý den ubrat jeden list papíru.

Ano, zdánlivě neuvěřitelně pomalý pokrok.

Na druhou stranu, věta typu „Tak to prostě je“ je pouze fakt, který lidé používají, aby nemuseli vynakládat čas a úsilí k zjištování jak to doopravdy funguje. Nehledě na fakt, že tím pádem nečiní ani onen malinkatý pokrok.

Ps: Je i rychlejší cesta, která funguje vždy a rychleji než výše zmíněná cesta pomalejší, která navíc funguje jen a jen tehdy, když ta rychlejší funguje. Ale o tom postupně později.

Rozdíly

And there will come a time
when differences no longer harass you. (II.48)

A přijde čas,
kdy Tě rozdíly již více neobtěžují.

Jsou určité cviky, které jsou lehčí a další, které jsou naopak náročné. Nesnažme se upředňostňovat lehčí před těžšími či naopak. Obojí vedou k cíli ovšem pouze pokud jdou spolu ruku v ruce.

A postupem času zjistíte, že vše má tendenci spět k jednotě spíše než k oddělenosti a rozdílnosti. Jakto? Jednoduše, provádíte-li všechny cviky, zjistíte že ty těžší jsou lehčí a lehčí a že ty lehké jsou ve skutečnosti docela komplexní pomáhající těm těžším k usnadnění. A tato mezera se zmenšuje čím dál tím víc až jednoho dne pro vás nebude těžkých a jednoduchých cviků. Budou pro vás jednoduše cestou k cíli. Cestou, na které nelze kousek jít a kousek vynechat, je třeba jej taktéž projít abychom se dostali dál. Postupně pak budou ve vás energie proudit lépe.

A tyto rozdíly Vás již více nebudou obtěžovat, jak ve cvičení, tak i v ostatních životních situacích.

Acro Yoga

Dnes maličko odbočím od knížky a místo dalšího poznatku Vám nabídnu malou video ukázku. Najděte si klidnou chvilku a opravdu si vychutnejte cca 6 minut videa, které mne osobně přijde nádherné nejen vizuálně ale i obsahem.

Je to opravdu úžasná práce svalů v naprosté harmonii mezi dvěma lidmi. Ačkoliv takovéto cvičení je neskutečně náročné nejen fyzicky ale hádám i co se kontroly naší mysli a soustředění týče, z videa na vás dýchá naprostý klid, jednoduchost, plynulost, harmonie, úžasná rovnováha a relaxační pocit.